S kolegou jsme po obědě dostali chuť na dortík ("musím si po tom špenátu a česneku srovnat pH," říká kolega). V cukrárně jsme si nezávisle na sobě objednali věneček a rakvičku, paní nám to balí do jednoho balíčku a povídá, ani brvou nehne:
"To je celá sada, patří do ní ještě černá káva."
je to ten, se kterým jste se kdysi znali.
Haha, kdysi znali.
But you treat me like a stranger and that feels so rough
No you didn’t have to stoop so low
Have your friends collect your records and then change your number
I guess that I don’t need that though
Now you’re just somebody that I used to know.
Hahaha.
Ta písnička kolem mě spíš jen tak probíhala, nic moc mě na ní nebavilo, ale teď o ní napíšu do sloupku na Aktuálně, protože se to hodí. Now you’re just somebody that I used to know.
Já vím, dala jsem si embargo. Ale tady to je spíš komický. Tragikomický.
Představte si tu situaci.
Šéfová sedí v baru s opuchlým Pavlem Křížem (ale on na té fotce vážně tak vypadá). Vyfotí se spolu. Fotka putuje na facebook.
Fotku lajkuje jeho bokovka, okomentuje jeho holka a já se na to koukám z postele.
Vypadá to zhruba takhle.
Pan Petr mi poradil, že mám bez milosti odškrtávat ("není čas na hrdinství. Nějaký kamarády prostě ztratíte, ale jiný získáte").
To mám odškrtat celej pracovní svět? Blbost, že jo.
Je taky blbost myslet si, že cesty jsou krátký. Dlouhý jsou a jdou do kopce. Ale já to dám. Třeba teď se docela směju.
Vezměte si vroubkovaný punčocháče, teplý ponožky, rukavice, čepici, termosku s čajem a jděte bruslit do Podolí na Vltavu. Zhmotněnej Bruegel, fakt. Tohle jsem v Praze, když pominu Džbán, asi nikdy nezažila. A že tu žiju 31 let.
(Pozn: Nesnáším blogový titulky ve stylu: Můj názor na. Protože koho to zajímá? Tak doufám, že už takovej titulek nikdy nenapíšu.)
Protože nám spadla databáze (pro ty, kteří si pod tím nedokáží nic představit – třeba já jsem si dlouhy myslela, že je to něco jako když vám spadne na nohu cihla, vypadá to asi takhle),
prošla jsem všechny hudební servery a četku, nic zajímavýho, tak mám teď chvíli čas a zformuluju si tady svůj názor na ACTA hysterii a ty věci okolo.
ACTA jsem nečetla, nečetla jsem ani Petrův článek v Respektu (aha, už četla), vycházím z diskuse, která se o celé té věci vede, z diskuse o internetu, duševním vlastnictví, právu atd. Pominu přitom Anonymous a jejich vlastně tak trochu legrační boj (skvělej komentář k tomu napsal dva dny zpátky Jindřich Šídlo v Hospodářkách; tady jsou poslední dva odstavce).
Nejsem právník (a všechno co mám je ADSL), neživím se muzikou, pouze o ní píšu. A proto:
Týdně stahuju z internetu spoustu muziky. Láduju jí naši databázi, svůj ipod, svoji duši. Nikdy nebudu mít peníze ani čas na to, abych si všechny ty desky koupila, ani zaměstnavatel – byť velká nadnárodní firma – by mi tyhle výdaje neuhradil. Data v době digitálních záznamů lítají vzduchem, přesto si myslím, že to, co dělám, z principu není dobře. Teda pokud si to dotyčný výslovně nepřeje.
Stahuju desku, kterou někdo vymyslel, napsal nahrál, měl výdaje se studiem, s kapelou, s distribucí, se vším. Jasný, třeba to byla firma, ale i tak. Někdo to musel zaplatit a dát do toho energii, a já si to teď přes dva kliky stahnu. Jako by se nechumelilo. Je to na internetu, tak proč bych si to nevzala. Vlastně se divím, jak je možný, že weby jako ulozto nejsou od začátku zavřený.
Pro mě jako pro člověka, kterej je na přísunu muziky z netu redakčně závislej, by to byl obrovskej krok zpátky (řekněme návrat do reality v době, kdy se ještě "nepodvádělo", kdy největší průšvih byl Miloš Zeman a jeho posrankyně a posranci).
Nejsem si ale jistá, jestli to, kterým směrem to jde dnes, totiž všechno-máme-hned-protože-to-někdo-dal-na-net-tak-co, je cesta, která nás nezavede do pekla. Je to, jako kdybych si v sekáči jen tak vzala kabát, protože co, jednou už za něj někdo zaplatil a obnosil ho. Naco za něj platit znova. Myslím si, že všechna ta represe v principu neni buzerace, že to neni nic proti svobodě slova, je to spíš rejpání do vosách hnízd, o kterejch si myslíme, že ani neexistujou. Cejtím, že i svoboda má mantinely, jenomže v týhle zrychlený době se všechny mantinely stírají. A nejde jenom o muziku a filmy na síti. (Podobnej názor mám třeba na jízdu načerno, i když v době všech těch průserů s vedením DP a taky s opencard je to spíš směšný).
S Doubravánkem jsme za necelých deset let, co zpíváme, natočili dvě desky. Nikoho z nás samozřejmě sbor neživí, děláme to, protože nás to baví. Deska nás stála přes dvacet tisíc, a to jsme ještě šetřili, kde jsme mohli, a třeba k tisku obalu jsme využili naši Magdu a její práci. Padesát desek se prodalo na křtu, hodně jsme si toho koupili my jako dárky pro kamarády, zkrátka, náklady se nám poměrně brzy podařilo zaplatit. Teď budeme rádi za každou prodanou desku navíc, ale co když si ji někdo stáhne? Taky dobře, budeme rádi, že ji má, poslouchá ji a že mu třeba dělá radost.
Na druhou stranu, když jdu na koncert kapely, kterou mám fakt ráda, její desku si na místě koupím – a s klidným srdcem ji pak v mp3 přepošlu třeba Ireně, když si myslím, že se jí bude líbit. Desku ale nikam nepověsím, protože mi to prostě přijde nefér.
(Ze stejnýho důvodu jsem přestala v galeriích používat press kartu; vnímám to tak, že galerie uspořádala výstavu člověka, kterýho mám ráda, chápu to jako emoční i myšlenkovou stimulaci a za tu pořádajícímu subjektu ráda zaplatím. Když si myslím, že LaChapelle je blbost, do Rudolfina prostě nejdu).
Chci tím říct, že nejsem rigidně proti sdílení a stahování jako takovému. Věci ale nejsou tak černobílý ani v roce 2012, kdy se většina života odehrává on-line a cesty zpátky asi není.