On the road | Boat Behind.

Léto 2014 II.

Už skoro půlka prázdnin. 49. festival v Karlových Varech se zdá být pravěk.

Bývá to vždycky tak trochu jiný svět, kde jedinou jistotou jsou halušky před Thermalem. Letos spaní po deseti letech nahoře na kopci v intru, škoda, že Irena nakonec nemohla dorazit. První monumentální večer s M + E a Dírou u Hanušovic a jízdou v limuzíně (!) na afterparty do Bokovky, tam spousta vína a slavných režisérů a hereček, dokážu si představit, že být tu jako taková herečka nebo režisér, nejdu za celé dny ani na jeden film, natož na jedenáct; jsem důsledná divačka, ovšem bez akreditace od Ireny by to nešlo. Milý setkání s Petrem, Hankou a jejich chlapečkem, procházka na Rónu, večer s Koto v promítací kabině, vlastně docela hezký tři dny.

V pátek jsem už ale radostně mířila údolím na chalupu, cesta z Varů do Hutě je jedna z nejhezčích, spousta vzpomínek a sentimentu pod kontrolou. Na chatě je krásně, i když nerostou houby; např. i proto, že borůveek je spousta, svítí slunce, je tu božskej nehostinnej klid, dá se koupat, opakuju se ráda. Adam mi pomohl nařezat starý plaňky, konec topení klacíkama (!!!, nesnášim) a dostal za to puding z borůvek. Borůvky barví prsty a podrážky a komáři strašně štípají i přes dlouhý rukávy.

Pokaždý s sebou táhnu krabici věcí k nahrávání, že už bych si konečně udělala pořádný domácí verze, zkusila se ozvat B. a uzavřela tuhle roční kapitolu, ale pokaždý spíš celý den dělám něco okolo domu a večer už mám energii maximálně jen tak něco trochu předělat anebo si kreslit. Jsou to čtyři písničky + dva soundtracky, co by se mi líbily mít pořádně jako deník nový doby, sama jsem zvědavá, jestli se k tomu dostrkám, jestli se přestanu stydět/bát. Vždyť proč a není čemu, jak zpívají MK na jejich krásný nový desce, co vyjde v září.

Trochu v mlze a velkým dusnu mám i minulý víkend v Ostravě. Viděla jsem krásný koncerty Cheta Fakera, Darkside, Johna Granta, Palerma, Kolowratu (i The National) se mi líbili, potkala pár kamarádů a byla na procházce po starých Vítkovicích – městem, kde každá ulice končí továrnou, potrubím, stožárem (kdysi jsme tam byly s Pejzi, škoda, že se mi nepodařilo najít stejná místa), cesta nočním vlakem byla i s místenkou brutální a na Hlaváku mě to vyplivlo jako pitomou olepenou žvejkačku ve čtyři ráno. Noční tramvaj jako na zavolanou přímo do postele.

I overanalyze and overthink, jednoznačně. Dokonce si to vyžádalo další návštěvu u Petra. Povzbudil mě jako na fotbale, ale další cestu si musím vybrat sama. Rok bizarního poznávání a instantního sdílení na rovnoběžkách posazených nedaleko od sebe, neuděláš nic, dokud osmnáctka nezahne na Malostranskou a tam si aspoň z okýnka nezamáváte.

Příští zastávka – Rijeka a týden u moře.
Film Chlapectví je strašně pěknej. Hraje tam mimo jiné tahle krásná Wilco písnička.

http://www.youtube.com/watch?v=KkIgSMOJeOs

Kardiogram

Člověk (já) je průtokový ohřívač na zážitky.
Na čínský závitky.
Dny plynou v pravidelných rytmech běhů, článků, koncertů, internetu a myšlenek, před kterýma je někdy potřeba utéct na chalupu. Koupit pracovní rukavice, ruční pilku, posekat trávu a spálit mrtvý živý plot. Přepnout do polního módu, opéct buřty, vypít pivo z plastu a snažit se nepřemítat o tom, co bude, případně co nebude.

Jako osobní kulturní dědictví teď zkouším opečovávat, co jsem měla ráda před loňským srpnem. Je to fuška, ale je to potřeba. Napůl radostně, napůl smutně sleduju, jak se mi mění složení písniček v telefonu. Poslouchám daleko víc elektroniky než před rokem, sítem projdou daleko větši bizarnosti. Baví mě to, ale nechci odsunout ani staré milé, a tak třeba teď poslouchám Wilco.

http://www.youtube.com/watch?v=6NlfwxJzjAE

Nová oblíbená písnička je ale jiná. Klip se psem. Klid/sepse. V tý písničce je všecko z posledního roku.

Pravidelný rytmy, kardiogramy stabilizovanýho pacienta a sinusoidy čtyřiadvacetihodinovek rozpliznutých do týdnů a měsíců (koho zajímají grafy? rozčilovala se dnes babička u zpráv), mi mile narušujou výlety: do měst i za fyzi-psycho limity.

Paříž

Stálá letová hladina
palubou šustí svačina
slepená s okýnkem nahoře
strašně se těším na moře

Dlouho chystaný, ale jak jinak než impulzivně zařízený výlet. Ráj. Po Tel Avivu, Londýně a NYC další město, kde bych chtěla být. Prochozeno poctivě. Nadšení z nalezení starých míst na Monparnassu, radost v Marais, St. Germain jako z Viana po padesáti letech. Těsně před setměním v uličkách vzadu pod Sacre Coeur ani noha, magický momenty, vlastně skoro vesnický. Po stopách U konce s dechem i Do hlubin noci, to mě baví. Činžáky se žaluziema a jaro v plné síle. Ale taky doba, ve který odešel Záva.

Maraton
Výletu do Paříže předcházel výlet za doposud ozkoušený fyzický limity. Z běhu si pamatuju dvojí pocit: od 28. kilometru velká bolest kyčlí a lýtek a v cíli neschopnost dobelhat do backstage na Můstku versus to, že jsem nebyla vyčerpaná a hlava mohla až do cíle úplně výborně. Maraton samozřejmě není jednoduchej, ale uběhnout se dá a hlavně se na něj dá natrénovat. Už se mu tak militantně nebráním, byla to další velká zkouška psychiky + délky vlastních hranic, pro mě vlastně kombinace ideál. Jen mít na vědomí, že natrénování se hodí.

Brno
Další narychlo vymyšlený výlet, který vyplynul ze sehnaných lístků na koncert Lucie. Vlakem oblíbeným koridorem přes Ústí nad Orlicí, řekni mi, co vidíš z okna na na, krajinou podél Bezpráví, Imaginární hospoda, písnička, co je teď základní stavební kámen.

Naproti u stolku sedí Irena alias velký štěstí na výjimečnou kamarádku. Povídáme si o věcech, vlak vrní, krajina ubíhá a slečna, co rozváží svačinu, se jmenuje Svačinová. Křestním jménem Přestávka. Petra. Petra Nesvačilová vs. Petra Svačinová, to by byl fight.

V Brně jsme trochu rozjívené, jdeme přes barevný obchod, Husanu Provascu a Petrov do Husovky, kde se ale chystá bienále, takže z výstav nic nebude. Alespoň máme dost času na doporučenou hospodu Zahrada Café Therapy, kde si dáváme vynikající omeletu a plánujeme cestu do romského muzea v místním Bronxu, co zatím nevíme, že je Bronx. Cestou potkáváme fúzi Polívky a Pavlici z Hradišťanu, člověka, na kterého za hodinu narazíme znovu cestou k vile Tugendhat. Nabízí nám ateliér. V Černých Polích je jako na Hanspaulce v neděli v podvečer a my si na rohu v kavárně, co jsme ji vyzkoušeli už před časem s Vlaštovkou a Bábím, dáváme sladkosti. Taky jsme tam vyfotily tuhle fotku.

Koncert byl dobrý, výlet skvělý a den sytý, tak sytý, jak jen hladový nevěří. V deset z Brna, v půl jedné na Florenci na minutu přesně. V noci je už teplo, a tak mám chuť chodit pěšky. Prošla jsem se noční Letnou. Trochu jsem se bála, ale jenom tak, abych zrychlila do schodů.

A pak jsou ještě další, menší dny, který jsou ale stejně dobrý, třeba jako impulzivní soiré s Jéžou a se dvěma lahvema šampusu na balkóně anebo povzbudivý hudební vzkazy od Bourka, a těm je taky třeba poděkovat.

Mezipeklí

Dovolená je mezipeklí. Když nemáte, kdo by vás zastupoval, musíte si většinu věcí nachystat dopředu, což značí, že zhruba týden před dovolenou přepnete do módu rezervních sil a na dovolenou odjíždíte s hlavou v sudu.

Jenomže do letadla vás s hlavou v sudu nepustí, ím spíš, když jedete do Izraele. Takže nakonec nezbývá než aby to dobře dopadlo. A protože na dobrý se vždycky zvyká líp, tak když ve tři ráno sedáte do vypůjčenýho auta a za hodinu vystupujete na pláží v Caesarii a sledujete izraelský taičisty, jak cvičí a pak hopkají do moře, je vám všechno, co zůstalo doma, trochu jedno.

Trochu. I když na pročištění kanálků to docela stačí.

Izrael je fantastická země. Plus jako bonus jsem tu potkala několik zajímavejch lidí: výjimečnýho Huga, konvertovanou Míšu, průvodce Karla a všechny ty bezva kluky z baru.

Jako turista nevnímám konflikt. Tedy: vnímám, ale spíš jako něco z filmu. I když procházím checkpointem v Betlémě, i když projíždím kontrolou u Mrtvého moře, i když slyším bouchání ze Sýrie v Golanech, i když se courám arabským trhem v Akku, i když stojím před Zdí nářků. Kluci a holky babyfaces se žvejkačkou a samopalem, co stopujou, aby se včas dostali na základnu. Berou je. Tihle že by měli střílet? Je to divný. Hned za nima stopujou ortodoxní Židi. Jednou rukou se modlí, druhou stopujou.

Nejkrásnější je Tel Aviv. Je tam všechno, co mám ráda, moře a krásný čistý pláže. Dá se tam dobře běhat. Funkcionalistický baráky, barevný kavárny, stánky s džusem a hezkej design. Klidný čtvrti jak na Babě, arabskej bordel, trochu rozklad. A hodně draho.

V Jeruzalémě jsme zažili nejhezčí večer v super kavárně Kadosh, kde nám Míša říkala zajímavosti i židovství, židových vypravěčích a Israeli, a pak na pivu s barmanem Ronem kousek dole. Jaký znáš izraelský muzikanty? ptá se mě. Avishae Cohena a Asafa Avidana, říkám já. Můj brácha je jeho exbubeník, povídá on. Druhý den jedeme směrem Mrtvé moře, všude kolem poušť. Poprvé řídím auto s automatickou převodovkou, z iPhonu pouštím Asafa Avidana, posádka spí a já mám pocit, že všechno je na svým místě. U Mrtvýho moře se ten pocit trochu pokazil a pak přišla písnička = zakonzervovanej pocit posledních dvou měsíců.

V Haifě jsme se ještě pár hodin před odletem koupali v moři. V baru The Grocery, kde jsme byli třikrát za sebou, setkání s Amosem a jeho kamarádem. Kdyby nemluvili o tom, že plánujou z Izraele odejít, protože nechtějí žít v zemi, která válčí, nevěřila bych, že obyč lidi tady ten boj tak moc vnímají. Jsou milí, přátelští, ochotní, něco, o čem si tady můžeme nechat jen zdát.

Vrátili jsme se před týdnem. Uplynulých sedm dní uběhlo ve stresu pod návalem toho, co se tu nakupilo, nezabírá ani běhání a výhledy nejsou lepší. Jak říkám, mezipeklí. Nejhorší vlastnosti: urputnost, vzdušný zámky, těsně vedle.

Ahoj

Někdy mám pocit, že bych hory potřebovala dostávat intravenózně. A tak i když se v noci ženili všichni čerti i jejich nadřízení, vyrazila jsem za VBMP na otočku do Jizerek. Cesta rychle ubíhala, nebe se vyjasňovalo a než bys řekl karl nese asi čaj, už jsem od bytovek v Jodole uháněla směr Kristiánov. Potkali jsme se nahoře u přehrady a společně obkroužili krásnej vejlet. Na Nový Louce jsme chvíli nadávali na tloušťku úměrnou ignoranci (a místo ovocnejch knedlíků uvnitř si dali venku klobásu, která se na první pohled jevila sympatičtěji, než co pak nadělala v břiše). Je tak hezký, že hory v létě vypadají úplně jinak než hory v zimě.

Cestou do Prahy pak úřadovala průtrž mračen, zhruba taková, jaká se stahuje teď, a z Mladý Boleslavi jsem až do Prahy jela po dálnici čtyřicet kilometrů v hodině. Klobása mi taky nedala nic zadarmo.

World after Columbus

Čím úpěnlivěji se prosím, abych další den už nikam nešla a nic nepila, tím dýl zůstávám venku a ve čtyři ráno to zachraňuju půllitrem džusu s vodou. Pak se vracím metrem ve 4:55 a před domem mě překvapujou jarní ranní stíny, jsou to dlouhý stíny po dlouhým večírku. Jako včera, kdy jsme s Irenou vyrazily nejdřív do Sladkovskýho na mls, do Café v Lese na Monikino kino a pak si k našemu stolečku přisedl námořník, se kterým jsme už bez Ireny objevovali Ameriku až do rozednění u Sta rán. Stolek jsme si otočili tak, že jsme rázem seděli v mono kině. V koutku naproti svíčce, jejíž stín udržoval konstantní úhel zhruba sedmdesát stupňů.

A tak teď trochu mžourám a už bych měla dávno spát, jenomže chci zachytit výlet do Ameriky, dokuď je ještě mladý. Hlavu mám plnou zážitků, motají se tam (tzv. nudle v bandě), narážejí do sebe, je jich moc na to, aby se vešly do jednoho proudu, porůznu vyskakují a upozorňují na sebe.

V Guggenheimu jsem si ve slevě koupila knížku k výstavě Picturing America o portrétování USA v 70. letech, ve který jsou obrázky, který přesně vystihujou, proč se mi těch deset dní v časovém pásmu minus šest hodin tak líbilo. Je to gigantický a zároveň vesnický; všudypřítomný jiřičky a vlaštovky jsou jasný znamení. Velkolepý a zároveň trochu nevkusný. Svobodný, ale taky dost nemilosrdný. Tlustí a odtučněný. Mrakodrapy s výhledem do parků, pět kuchyní v jednom patře, tematický okýnka jak postavičky v orloji. A všeho je moc.

Nejdřív u N + S v New Havenu, díky nim jsem poznala nádhernej kus Nový Anglie (domy tam sice mají podobný styl jako v UK, ale jsou větší, barevnější a mají výraznější verandy, jsou prostě víc country a v okolí Newportu úplně nejvíc nóbl.) Hezkou pláž v Milfordu, taky malebný ostrůvky Thimble Islands, kde to vypadalo trochu jako někde v Thajsku, maják ve státě Rhode Island, Boston a jeho nádherná „evropská“ čtvrť Beacon Hill.

A pak už vlakem do NYC. Celý dny chodím a koukám, mám strach, abych „to všechno stihla“. Možná, že jsem se na to měla vykašlat, zpomalit a víc vnímat. Brooklyn je nádhernej. Jasně, grandiózní výhledy na Manhattan, ale hlavně to vnitrozemí, to je paráda. Drobný britský domky jen s jemným náznakem Ameriky v podobě požárních schodišť, lípy a klid. Vesnice. Tady v jedný ulici psal Mark Twain, třeba.

(Holčičí odbočka. Asi nevětší „objev“ na poli obchodů se sukněma jsem učinila právě v Brooklynu. Brooklyn Industries. Tyhle šaty jsem řešila asi čtvrt hodiny, než jsem uznala, že podobný, akorát s ptákem, už doma mám. Obchod plnej bezvadnejch věcí pro holky i kluky, dobrý materiály, trochu elegantní a trochu sportovní a bráchovi jsem tam pak koupila super triko s periodickou tabulkou Brooklynu.)

Ve čtrvti Meatpacking District je nádhernej francouzskej bar Pastis. Kdybyste měli v NYC utratit poslední peníze, jděte si tam něco dát. Budete jíst a hltat očima, jak to tam vypadá a tepe; kdyby žil byl Boris Vian, určitě by se tam při svejch cestách stavil. Soho je super se svejma malejma galeriema a spoustou krásně oblečenejch lidí (Sartorialist!), takovou koncentraci fešáků jsem asi nikde v Evropě neviděla. East Village, vesnice za hlavní třídou. V horkých dnech se bezvadně hodily všechny ty sekáče, kde se jeden může hrabat jak chce dlouho, prodavačka je milá a ještě pochválí šaty nebo tenisky. Central park, místo, kde se dá dělat asi úplně cokoliv. Hrát baseball, rugby, gorotky, jezdit na lodičce, jíst preclíky, běhat, skákat, chodit do divadla, nocovat, objevovat (so we sneak into the Central Park and work in secret for the rest of the night). A všude visí spousta hezkejch cedulí, cvrká to, voní, smrdí, je to barevný a do toho běhají joggeři, skákají kluci, co hrajou na plácku anebo na jednom z nesčetných mol u řeky basket, a hrajou muzikanti.

A pak jsem se šla na mezipřistání v Lisabonu projít do města, metro mě vyhodilo přímo před Brasilerou, tak jsem si po dlouhý cestě dala kafe a croissant a sešla po známý cestě dolů k moři. Vyplivnutá z víru dění. Sedím, koukám na vodu a poprvé za deset dní trochu relaxuju. Vzpomínám na to, jak jsem tu před pěti lety zažila krásný vysněný prázdniny, poslední, o kterejch jsem si mohla povídat s mámou, a všechno mi to v hlavě rotovalo podobně, jak mi to rotuje teď.

Byly to nabitý dny, kéž by se z nich dalo dlouho čerpat, i když tedy o nějakém odpočinku po téhle cestě nemůže být ani řeč. On the road. Ve Strandu jsem u pokladny sáhla po novém paperbackovém vydání. Dlouho jsem se chystala, že si tu knížku znovu přečtu, a tak se před pár dny vlastně uzavřel další malej kruh. Teď před spaním se taky na kousek podívám, jestli se mi do toho tedy nerozklíží oči.