Když to všechno sepnulo a dala jsem výpověď, spadl mi ze srdce kámen o velikosti krajskýho města. Nic na světě nebylo v tu chvíli intenzivnější než pocit, že je to správný rozhodnutí ve správnej čas; další střep do mozaiky „nebát se“, výstup z komfortní zóny chráněný dílny, ostrá zkouška, jestli ještě obstojím někde, kde se věci berou vážně. A volný léto! Kdy jsem naposledy nemusela o prázdninách nic dělat? Někdy na gymplu?
To, co nakonec nečekaně brzy vyšlo a co začne od září, beru jako odměnu za odvahu a zachovaný klid. Ačkoliv výsledek je nejistej a tak-jako-tak to bude maso, těším se. Ha, staronový pocit! Těším se na práci s lidma, co jsou jedna vlna, co nechávaj prostor, jsou nadšení, ale zároveň vedou, korigujou, dávají rady. Těším se a doufám, že stará dobrá analogová intuice funguje i v roce 2015.
S puštěnejma nitkama se rozběhla cela sada ok. Najednou začaly chodit nabídky na různý spolupráce, o kterejch bych si v životě nemyslela, že mě můžou potkat. Štěstí odvážným? Zdá se, že ano. Anebo si prostě jenom víc věřit?
Ať je to jak chce, mám tichou, ale intenzivní radost.
Do prázdnin jsem vtrhla v autě, jenom tak se totiž dalo stihnout všechno, co jsem měla v plánu. Což mě nakonec vlastně trochu štvalo; jako jo, řídit, poslouchat hudbu a bejt vnitřnost Faradayovy klece je prima, ale strávit všude jenom chvilku aka střelecky upřednostňovat kvantitu před kvalitou je prostě pitomý. (I když ANO: všechno, co jsem letos byť rychle zažila, bylo vlastně dost bezva).
Na Dachsteinu s Jéžou a spol. jsme stihli nádherný počasí. Náročnej, ale krásnej výlet. Vyzkoušený hranice toho, kam jsem schopná vylézt. Jednodenní rychlovka do Varů s Irenou jako vždycky bezvadná. Co si z ní pamatuju? Hlavně rumunský černobílý western film Aferim! plnej výborných nekorektních poznámek k dnešní ne/korektní době, kterej jsem tam viděla s Renatou. Na první Pohodu v životě jsem vyrazila s Davidem. Radost jsme měli z Einstürzende Neubauten a veselý koncert odehráli srandovně nesecvičení FFS. Jedna z písniček letošního jaroléta:
Na tábor jenom na skok. Večerní volejbal jako zamlada, výlet do Stříbra s dětma nenápadná, ale velká radost a praktická ukázka času, co běží.
A pak přišly ďábělsky horký tři týdny. Všechno vyprahlo, zelená konvertovala na slámovou. V pražských pauzách jsem potkala milé N + S + Jonatana, na klín dostala nejmenšího Chvala na světě (hurá!) a zašla se za panem Petrem poradit, jak zapouzdřit to, co se asi nikdy nenaplní (pokaždý odcházím high víc než tadyhle The Cure, plánuju, jak všechno pěkně zvládnu, jenomže nakonec se zase trochu zabořím. Nojo, no.)
a objela nejvíc koupališť za všechny prázdniny. Žebříček koupáků se chystá! V bezva aquaparčíku jsme byly i s Bárou během návštěvy její chaty v Beskydech. Viděla jsem Janáčkův domek, po letech se prošla na Radhošti, poprvé zaparkovala ve Štramberku a poprvé vyběhla k Velkému Javorníku. Johoho, čistá krása! A poprvé jsem vytočila číslo policie, protože ve tmě noci někdo volal pomoc.
Čím dál radši se uklízím na nejklidnější místo na světě – na chatu. Na dva dny jsem tam letos vzala i Zuzku a do konce léta tam ještě vyrazím na pár výletů po okolí. A na whist! Trochu mi chybí moře, ale objevovat v létě hezký kavárny a restaurace a chodit do kina na český filmy je taky dobrý: Cesta do Říma a Schmitke ukazujou, jak lákavý, ale ve výsledku alibistický a otravný je hrát to přes otevřený konce. Radost jsem naopak měla z Ameriky, krátkýho, rytmickýho a zábavně pojatýho příběhu o tom, jak českej tramping žije z iluzorní americký předlohy, a z Domácí péče s pro mě ideální rovnováhou humoru a vážnýho tématu. Mohlo z toho vzniknout cosi typicky česky hořkosladkýho, ale světe, div se, tohle je ukormidlovaný s přehledem. A co teprve Mallory, chytrá ženská s neuvěřitelnou vnitřní silou, to jsem koukala.
A pak je tu novej Woody alias Iracionální muž. „Kup si jedenáctou řadu, sedadlo 17 – nešťastný číslo,“ píšu Petrovi jako odpověď na sms, že dorazí o trochu později, aniž bych dopředu tušila, že sedmnáctka je ve filmu klíčová a matchpointově ne/šťastná. Několik teček. Iracionální muž je podle mě esenciální Allen v top ironický formě od Dostojevskýho po válku v Iráku, odcházela jsem spokojená. Radost jsem měla i z následující noční náplavky. Sezení u moře jménem Vltava přineslo milý setkání s Tomášem a bizarní setkání s dívkou-z-umeleckých-kruhov. Celý to do sebe zapadlo, we are united by trickery, jako kdyby to tak bylo odjakživa. Ale to se mezi náma už dávno ví. Jen s tím umět pracovat.
Vše jako první podvečer v lázních. (Už jste byli v kavárně Srdíčko v Konstantinových Lázních? Jasně, kdo by tu co dělal, když má srdce a klouby v cajku. Ale až pojedete jednou kolem!)
