Člověk (já) je průtokový ohřívač na zážitky.
Na čínský závitky.
Dny plynou v pravidelných rytmech běhů, článků, koncertů, internetu a myšlenek, před kterýma je někdy potřeba utéct na chalupu. Koupit pracovní rukavice, ruční pilku, posekat trávu a spálit mrtvý živý plot. Přepnout do polního módu, opéct buřty, vypít pivo z plastu a snažit se nepřemítat o tom, co bude, případně co nebude.
Jako osobní kulturní dědictví teď zkouším opečovávat, co jsem měla ráda před loňským srpnem. Je to fuška, ale je to potřeba. Napůl radostně, napůl smutně sleduju, jak se mi mění složení písniček v telefonu. Poslouchám daleko víc elektroniky než před rokem, sítem projdou daleko větši bizarnosti. Baví mě to, ale nechci odsunout ani staré milé, a tak třeba teď poslouchám Wilco.
http://www.youtube.com/watch?v=6NlfwxJzjAE
Nová oblíbená písnička je ale jiná. Klip se psem. Klid/sepse. V tý písničce je všecko z posledního roku.
Pravidelný rytmy, kardiogramy stabilizovanýho pacienta a sinusoidy čtyřiadvacetihodinovek rozpliznutých do týdnů a měsíců (koho zajímají grafy? rozčilovala se dnes babička u zpráv), mi mile narušujou výlety: do měst i za fyzi-psycho limity.
Paříž
Stálá letová hladina
palubou šustí svačina
slepená s okýnkem nahoře
strašně se těším na moře
Dlouho chystaný, ale jak jinak než impulzivně zařízený výlet. Ráj. Po Tel Avivu, Londýně a NYC další město, kde bych chtěla být. Prochozeno poctivě. Nadšení z nalezení starých míst na Monparnassu, radost v Marais, St. Germain jako z Viana po padesáti letech. Těsně před setměním v uličkách vzadu pod Sacre Coeur ani noha, magický momenty, vlastně skoro vesnický. Po stopách U konce s dechem i Do hlubin noci, to mě baví. Činžáky se žaluziema a jaro v plné síle. Ale taky doba, ve který odešel Záva.
Maraton
Výletu do Paříže předcházel výlet za doposud ozkoušený fyzický limity. Z běhu si pamatuju dvojí pocit: od 28. kilometru velká bolest kyčlí a lýtek a v cíli neschopnost dobelhat do backstage na Můstku versus to, že jsem nebyla vyčerpaná a hlava mohla až do cíle úplně výborně. Maraton samozřejmě není jednoduchej, ale uběhnout se dá a hlavně se na něj dá natrénovat. Už se mu tak militantně nebráním, byla to další velká zkouška psychiky + délky vlastních hranic, pro mě vlastně kombinace ideál. Jen mít na vědomí, že natrénování se hodí.
Brno
Další narychlo vymyšlený výlet, který vyplynul ze sehnaných lístků na koncert Lucie. Vlakem oblíbeným koridorem přes Ústí nad Orlicí, řekni mi, co vidíš z okna na na, krajinou podél Bezpráví, Imaginární hospoda, písnička, co je teď základní stavební kámen.
Naproti u stolku sedí Irena alias velký štěstí na výjimečnou kamarádku. Povídáme si o věcech, vlak vrní, krajina ubíhá a slečna, co rozváží svačinu, se jmenuje Svačinová. Křestním jménem Přestávka. Petra. Petra Nesvačilová vs. Petra Svačinová, to by byl fight.
V Brně jsme trochu rozjívené, jdeme přes barevný obchod, Husanu Provascu a Petrov do Husovky, kde se ale chystá bienále, takže z výstav nic nebude. Alespoň máme dost času na doporučenou hospodu Zahrada Café Therapy, kde si dáváme vynikající omeletu a plánujeme cestu do romského muzea v místním Bronxu, co zatím nevíme, že je Bronx. Cestou potkáváme fúzi Polívky a Pavlici z Hradišťanu, člověka, na kterého za hodinu narazíme znovu cestou k vile Tugendhat. Nabízí nám ateliér. V Černých Polích je jako na Hanspaulce v neděli v podvečer a my si na rohu v kavárně, co jsme ji vyzkoušeli už před časem s Vlaštovkou a Bábím, dáváme sladkosti. Taky jsme tam vyfotily tuhle fotku.
Koncert byl dobrý, výlet skvělý a den sytý, tak sytý, jak jen hladový nevěří. V deset z Brna, v půl jedné na Florenci na minutu přesně. V noci je už teplo, a tak mám chuť chodit pěšky. Prošla jsem se noční Letnou. Trochu jsem se bála, ale jenom tak, abych zrychlila do schodů.
A pak jsou ještě další, menší dny, který jsou ale stejně dobrý, třeba jako impulzivní soiré s Jéžou a se dvěma lahvema šampusu na balkóně anebo povzbudivý hudební vzkazy od Bourka, a těm je taky třeba poděkovat.