Archiv rubriky: Přátelé táborových ohňů

Když pominu všechny doubravánkovský akce v Zálesí, na Šumavě jsem byla naposledy někdy před sedmi lety, ještě jsem pracovala v Lidovkách a s Pejzi jsme si udělaly dvojdenní pěší výlet Kašperské Hory – Kvilda – prameny Vltavy – kolo – domů, abych o tom mohla napsat do výletů. Jeden z mých největších novinářských úspěchů; za pár týdnů mi do redakce volal jakýsi pán, že mi mnohokrát děkuje, prý si podle mé trasy udělal s manželkou fantastickou dovolenou.

Kvilda velikonoční výlet se mi v hlavě začal rýsovat na žačátku prosince, kdy jsme se přes Šumavu vraceli z výletu z Mnichova.

Tentokrát jsme (my = přátelé táborových ohňů) stany vyměnili za skvělou chalupu manželů Vostradovských (pan Vostradovský je starosta, tak snad všechno košer, to jsme, pravda, nezkoumali. Nicméně takhle v mimosezóně chata bezva a docela levná, vřele doporučuju) a dobře jsme udělali, protože na Kvildě (ČT 24: "pan Novák si ráno obléká nejteplejší péřovku, navléká sněhule a brodí se ke své amatérské meteorologické stanici. Je šest ráno a teploměr ukazuje minus 25. Větší zima nikde v České republice není" – nebo tak něco) bylo asi mínus pět a ještě docela dost sněhu. Tolik, aby Míša s Pavlíkem a Liou v kočárku a Vlaštovkou s břichem odstoupili za pramenama Vltavy a vrátili se na Kvildu přes Bučinu, neb dál už by to nešlo. (Jak říká kamarádka Jéža, která to na Šumavě velezná, sníh je vlastně docela dobrej; když tam nejste na kole, štve vás, že musíte šlapat po asfaltkách. Já jsem si teda v kopcích směr Modrava chvílema připadala jako Na cestě. Jen jsem věděla, že tady to dopadne dobře.)

Červený holky za pramenem Vltavy

Ostatní pokračovali na Modravu; všude sníh, vítr a stromy zežhraný od kúrovce. Na Modravě jen pár běžkařů a několik turistů. Sedli jsme si na polívku a párky a kafíčko a co já vím eště do podniku, kterej sdružuje samoobsluhu a hospodu. Dobrej podnikatelskej záměr.
Nejhezčí úsek ale ještě před námi; Filipova Huť a slatiny kolem, nádhera. Alena vyprávěla, jak s dětma ve škole na angličtině zpívá Candy od Iggyho Popa, no neni to super? Jedna žačka jí pak prej do testu napsala I need a love/not Kens, jako že nechce Keny, ale vopravdový chlapy.

Filipova Huť

Trasa: Kvilda – prameny Vltavy – Modrava – Filipova Huť – Kvilda cca 22 km

V noci na neděli ještě připadlo trochu sněhu. Popojeli jsme k Srní a absolvovali zábavnej okruh vánicí. Odbočka k Hauswaldské kapli (něco jako schwarzwaldská šunka, ale opředena mýty) a pak dolů ke starému Srní, schválně, zkuste jim říct, že tam dole léto. Ve Sluneční kavárně v Srní to vypadá jako v IKEA showroomu, ale zákusky (vlastní) a horkou čokoládu (hořkou) mají fantastickou. Radostně jsme dojeli na Antýgl, odkud jsme si ještě přidali pár kiláků podél řeky Vydry k Turnerově chatě. Vypadá to tam jako ve vysokých horách a mají tam vydrýska a gigantický kočky.

Vánice po cestě okolo Srní, stráně na Antýglu a kočka na Turnerově chatě

Trasa: Srní – Hauswaldská kaple – staré Srní – Srní cca 10 km
Trasa: Antýgl – Turnerova chata – Antýgl cca 6 km

Večer jsme s holkama "malovaly" vajíčka a povídaly si o věcech.

V pondělí jsme zabalili, zaplatili, uklidili a sjeli o pár stovek metrů níž do Kašperek. Jaro!

Po nezbytný cukrárně jsme vybrali nenáročnej asi šestikilometrovej výlet – okruh "k pranýři", to vám byly výhledy. Cestou jsme potkali pána, kterej hledal poklad. Ukázal nám minci z 18. století, tak jsme mu popřáli good luck a šourali se dál. Les voněl a louka byla jarně mokrá, do sluníčka se dalo mžourat tak akorát, protože za chvíli zafoukal studenej vítr. Nejmalebnější kostel sv. Mikuláše, tam už jaro přišlo nadobro.

Cestou alejí k autu mi Alena s Brtníkem vyprávěli o výletu na Altaj. Jsou výlety, který bych nechtěla absolvovat nikdy, třeba výlet s cepínama a mačkama na Altaj.

Ale jsou výlety, který bych chtěla absolvovat zas a znova, například náš velikonoční výlet na Šumavu. Strašně ráda bych se tam brzy vrátila třeba na kolo nebo tak, spoustu míst jsme neprošli a vůbec, podle všech těch prospektů to tam musí bejt kupříkladu na podzim super, jestli to teda všechno neni jenom photoshop.

Moc hezky jsme se měli. Klidně. Zdá se mi, že takhle klidně jsem se neměla už strašně dlouho. Moc se mi ten pocit líbí (= vše jako první podvečer v lázních).

Ad lázně, jako švihák lázeňský vypadal nejvíc ze všech Babinský, který si v Písku v sekáči koupil cestou na Šumavu tuhle čupr košili.

*Termín modravý život vymyslela Alena. To aby nebyla naštvaná, že novináři všechno překroutí a ještě si přivlastní cizí myšlenky.

Jsou víkendy jako odbočky, jiný patro a jiný tempo.

Třeba minulý týden. Z Wenzigovy jsme v pátek s Jiřím odjeli už chvíli po třetí. Kdyby nás nestihly ty obrovský kroupy na jižní spojce, možná, že jsme do Říček dorazili ještě za světla. Nakonec to ale bylo úplně jedno, protože cestou jsme stačili ještě Kunětickou horu (impulzivní rozhodnutí), zmrzlinu (letní chuť), konečně-krajinu-podél-Bezpráví (kterou znám z vlaku a dosud jsem si myslela, že i z oblíbené literatury; krása meander Tiché Orlice otestovaná na vlastní oči, literaturu se mi ovšem zatím dohledat nedaří) a navrch ještě noční hrad Potštejn.

Pratetin mlýn v Říčkách v Orlickejch patří do skupiny "detašovaný pracoviště ráje." Naposledy jsem tu byla někdy před třinácti lety. V zimě. Od tý doby se toho samosebou dost změnilo, například vystřídaly se doby a prateta umřela. Kluci se teď o mlýn starají plnou parou vpřed a krásy spíš zůstávaj anebo přibejvaj.

Sobotní ráno jako vymalovaný (Vlaštovka vám ukáže, jak moc)

a strojovnu jsme vyklidili cobydup, až se nám tomu nechtělo věřit. Našli jsme při tom spoustu různejch artefaktů…

…a Babinskýmu to v pracovním děsně seklo.

Stihla jsem i bramboráky na peci a pak taky procházku se sběrem hub. Košík jsme nechali za náhrobkem u kostela a obkroužili Říčky, léto v kopcích kolem, podzim ve vzduchu a zlatý listí co nevidět. Večer jsme se nevydali za ostatními na Ejhle, loutku do Žamberka a zůstali jsme v chalupě. Topili jsme, pili víno, hráli a zpívali Redla a Beatles a v noci nám na bříškách naskákaly puchejřky.

I v neděli bylo krásně. Střecha, dříví, dobroty, Vlaštovka upekla v peci pišingr a po tom pišingru jsme vyrazili. Čekal nás hrob pana Píči na hřbitově v Liberku (Jiří si chtěl zkompletovat dvojici, prý má už vyfocenej hrob kapitána Libora Kundy). Nakonec se ukázalo, že pan Píča bude spíš pan Píč (a taky že v Liberku mají úplně nádhernej dřevěnej kostel a zvonici).

Z Liberka(u?) je to jen coby kamenem dohodil do Rychnova nad Kněžnou (= říčka). I tohle město jsme poctivě prošmejdili, židovské "město" a Poláček, Jaroušek v sousoší Bylo nás pět, Santiniho přestavba obrovskýho kostela Nejsvětější Trojice v prostorách bývalé piaristické koleje a všudypřítomný František Martin Pelcl, kterým to všechno začalo. Nikdy by mě nenapadlo, že je tady toho tolik.

Ale žádné otálení, ještě nás čeká zámek Častolovice. Je obklopenej krásným parkem (každá růže má svoje jméno) a v parku je jako stát ve státě ohrada s jelenama a daňkama. Vydržíme tam asi hodinu a sníme magnum. Na místním hřbitově najdeme několik Benešů, ale žádný asi nebyl ten, kterýho jsme hledali. Domů jsme přijeli před desátou. Odpočatá a narvaná zážitkama. Díky. Tahle nesmí chybět.

—————————–

Na MS ve Whistu jsem včera v Huti poprvé položila -23 a po letech postoupila aspoň do druhýho kola. Pro příští ročník plánuju plastiku kopí, jestli mi ji teda Whist Club Lome proplatí.

"Blízek here, David soon left? Co to je?"
"No přece ty bájný pratetiny cedule."

"Domníváme se, že za čtyřicet let došlo v našem oddíle k naprosto svévolné glorifikaci chroští," láteřil hlasem vědce Neználek, když spolu s Kořenem obcházel náš slavnostní táborovej oheň (nacpanej jako vždycky chroštím) by Gucci s celtou plnou šišek, který jsme odpoledne sbírali, když Acik a spol. stavěli tu slávu. "A proto si myslíme, že šanci by měly dostat i šišky." Šup, a všechny ty šišky skončily v kruhu a v ohni.
V našem slavnostním ohni, do kterýho se nesmí házet nic kromě přílože. V našem slavnostním ohni, kterej tentokrát měřil asi metr šedesát a dobrej metr do šířky. Tekly mi slzy, jak jsem se smála.

Zapalovali ho Líba, Píša, Acik a Grizlly, prostřední generace, která toho pro náš současnej oddíl spoustu udělala a pořád je na ni velký spolehnutí. Já jsem toho pro oddíl, v porovnání s těmahle chlápkama, udělala málo; před patnácti lety jsme rozdejchali přípravku a dali jí nový impuls, to možná jo. Pak jsem vymyslela jednu táborovku, zorganizovala pár výprav a vánočních schůzek, ale v kontextu Javoru je to pořád málo. I když takhle o tom nikdo nepřemejšlí, to je fakt, a já jsem každopádně strašně ráda, že v tom našem oddílu pořád můžu figurovat, platit příspěvky, držet tradici, mít smích, společný zážitky a vídat se s kámošema nejen pod stanem.

Letošní čtyřicátiny pro mě byly tak trochu symbolický; přesně před dvaceti lety, v květnu 1991, jsem jela s Javorem na první výpravu. A hned to byla Javornice, kde jsme tehdy slavili 20 let oddílu. Jako kdyby to bylo dneska. V zápisníku mám schovanou pamětní kartičku, kterou malovala naše vedoucí Rena, a pamatuju si, že jsem s sebou měla Káju Maříka a digihru. A hrozně blbej a blbě sbalenej batoh. Tři trička na víkend. Plátěný boty. Tepláky. Bylo mi deset a Martička, která teď hraje v Dejvickém divadle, mě nechtěla obsadit do nějaký scénky. Dobový trauma, chápete.

Střih. Teď sedím na Kosáči na lavičce u toho obrovskýho ohně, po levý straně Jéža, po pravý Pejzi, nejlepší kamarádky od dětství, kolem řada dalších milejch tváří; některý vídám pravidelně, jiný přijely po dlouhý době. S dětma. A taky stará garda, na Kosáč dorazilo slavit a vzpomínat (tak dlouho, až jsem musela jít spát, smajl) deset pánů, kteří byli na jednom z prvních tří táborů v letech 1971 – 1973; tehdy se ale ještě jezdilo na Javornici.

Teď jsme ale na místě, kde proběhlo za posledních dvacet let asi patnáct táborů. Na místě, kde je to krásný a kde to pro mě znamená strašně moc, na místě, kde jsem každý léto vždycky tři tejdny vyrůstala, zažila spoustu emocí a chvil, ze kterej čerpám doteď, na místě, kde jsem se naučila spolíhat sama na sebe.
Naučila jsem se tu taky hrát na kytaru a mít ráda folk, rostla jsem tu s klukama. Můžeš mě holka, boží písnička. Vždycky říkám, že Kasiopeu, Velkej vůz a Delfínka poznám poslepu jen z velký louky na Kosáči, a je to fakt. Každý místo tady má nějakej kontext, na kterej mě nejen v létě zas a znova baví vzpomínat.

Nepršelo, svítilo slunce, louka ještě nezarostla, svítila žlutou barvou a olše kolem ševelily. Takový to nebe, který bejvá jenom tady. A co teprve, když vylezete po cestě k Olbramovu. Pole a nad ním tichý modrobílý mraky, vlaštovky se překřikují, jsme na vesnici. Normálně takhle patetická nebejvám, ale na Kosáči to prostě jinak nejde. (Ale v noci byla samozřejmě strašná zima.)

Jo, a že mě bude ve třiceti bavit číslovka, která mě vždycky spíš srala, protože jsem nikdy nikoho nepřečetla a naopak hned jsem vypadla? Tak na to bych nedala ani oschlej chleba s paštikou. Ani glorifikovaný chroští ne.