"Domníváme se, že za čtyřicet let došlo v našem oddíle k naprosto svévolné glorifikaci chroští," láteřil hlasem vědce Neználek, když spolu s Kořenem obcházel náš slavnostní táborovej oheň (nacpanej jako vždycky chroštím) by Gucci s celtou plnou šišek, který jsme odpoledne sbírali, když Acik a spol. stavěli tu slávu. "A proto si myslíme, že šanci by měly dostat i šišky." Šup, a všechny ty šiš
ky skončily v kruhu a v ohni.
V našem slavnostním ohni, do kterýho se nesmí házet nic kromě přílože. V našem slavnostním ohni, kterej tentokrát měřil asi metr šedesát a dobrej metr do šířky. Tekly mi slzy, jak jsem se smála.
Zapalovali ho Líba, Píša, Acik a Grizlly, prostřední generace, která toho pro náš současnej oddíl spoustu udělala a pořád je na ni velký spolehnutí. Já jsem toho pro oddíl, v porovnání s těmahle chlápkama, udělala málo; před patnácti lety jsme rozdejchali přípravku a dali jí nový impuls, to možná jo. Pak jsem vymyslela jednu táborovku, zorganizovala pár výprav a vánočních schůzek, ale v kontextu Javoru je to pořád málo. I když takhle o tom nikdo nepřemejšlí, to je fakt, a já jsem každopádně strašně ráda, že v tom našem oddílu pořád můžu figurovat, platit příspěvky, držet tradici, mít smích, společný zážitky a vídat se s kámošema nejen pod stanem.
Letošní čtyřicátiny pro mě byly tak trochu symbolický; přesně před dvaceti lety, v květnu 1991, jsem jela s Javorem na první výpravu. A hned to byla Javornice, kde jsme tehdy slavili 20 let oddílu. Jako kdyby to bylo dneska. V zápisníku mám schovanou pamětní kartičku, kterou malovala naše vedoucí Rena, a pamatuju si, že jsem s sebou měla Káju Maříka a digihru. A hrozně blbej a blbě sbalenej batoh. Tři trička na víkend. Plátěný boty. Tepláky. Bylo mi deset a Martička, která teď hraje v Dejvickém divadle, mě nechtěla obsadit do nějaký scénky. Dobový trauma, chápete.
Střih. Teď sedím na Kosáči na lavičce u toho obrovskýho ohně, po levý straně Jéža, po pravý Pejzi, nejlepší kamarádky od dětství, kolem řada dalších milejch tváří; některý vídám pravidelně, jiný přijely po dlouhý době. S dětma. A taky stará garda, na Kosáč dorazilo slavit a vzpomínat (tak dlouho, až jsem musela jít spát, smajl) deset pánů, kteří byli na jednom z prvních tří táborů v letech 1971 – 1973; tehdy se ale ještě jezdilo na Javornici.
Teď jsme ale na místě, kde proběhlo za posledních dvacet let asi patnáct táborů. Na místě, kde je to krásný a kde to pro mě znamená strašně moc, na místě, kde jsem každý léto vždycky tři tejdny vyrůstala, zažila spoustu emocí a chvil, ze kterej čerpám doteď, na místě, kde jsem se naučila spolíhat sama na sebe.
Naučila jsem se tu taky hrát na kytaru a mít ráda folk, rostla jsem tu s klukama. Můžeš mě holka, boží písnička. Vždycky říkám, že Kasiopeu, Velkej vůz a Delfínka poznám poslepu jen z velký louky na Kosáči, a je to fakt. Každý místo tady má nějakej kontext, na kterej mě nejen v létě zas a znova baví vzpomínat.
Nepršelo, svítilo slunce, louka ještě nezarostla, svítila žlutou barvou a olše kolem ševelily. Takový to nebe, který bejvá jenom tady. A co teprve, když vylezete po cestě k Olbramovu. Pole a nad ním tichý modrobílý mraky, vlaštovky se překřikují, jsme na vesnici. Normálně takhle patetická nebejvám, ale na Kosáči to prostě jinak nejde. (Ale v noci byla samozřejmě strašná zima.)
Jo, a že mě bude ve třiceti bavit číslovka, která mě vždycky spíš srala, protože jsem nikdy nikoho nepřečetla a naopak hned jsem vypadla? Tak na to bych nedala ani oschlej chleba s paštikou. Ani glorifikovaný chroští ne.