- Na konci dubna, bylo to v neděli odpoledne, přišel nenápadnej mail z jiný planety a nejednou všechno secvaklo. Pár telefonátů na blízký strany a v pondělí jsem dala výpověď. Zvláštní, že se vůbec nic nestalo, žádný pocity; ani úleva, ani radost, ani sedmiletá nostalgie a vzpomínání, že byly časy, kdy jsem to celý vnímala job snů. Asi jako když se jde s košem a ví se, že se to mělo udělat už dávno. Teď se těším na věci, co přijdou, i když vůbec nevím, ze který strany co čekat (vlk, co chytá v digihře vajíčka, rozjíždí se to pomalu) a co vlastně chci. Pořád věřím, že dobrý věci chodí z ničeho nic, když se člověk dívá jenom tak akorát. Stejně jako před semi lety ve dvě ráno na Karlově mostě, kdy jsem po letech potkala Igora, který mi ten job snů jen tak mezi řečí zmínil. (Status: Done)
- Napsala jsem a odeslala, co mi dlouho leželo na displeji (srdce), scénka si o to řekla sama. Krok za komfortní zónu úklidu, vymetení další pavučinky, co brání ve výhledu – možná. Každopádně místo trenažéru dobrý. (Status: Done)
- Uběhla jsem další maraton. Pomalu, ale jistě. Radostně. V konstantním tempu, na jeden zátah. O tři minuty jsem se zlepšila na ŠUTRu, těžkým, ale krásným, nejhezčím závodě v Šárcce.
- Byla jsem se podívat na
hoteluvýstavách v Olomouci v Muzeu umění, což je instituce, kterou radostně doporučuju; parádní dramaturgie i instalace výstav, nahoře bohatá sbírka 20. století a úplně nahoře věžička s výhledem. Město žilo napůl křesťanským setkáním, napůl hokejovým semifinále s Kanadou. Ve tři se všichni zavřeli k televizi, alespoň bylo dost místa v cukrárně.
- A řepkovýmu políčky jsem pak pokračovala do Libiny. Měla jsem z minula pocit, že krajina od Olomouce k babičce je rovnější. Ale ona není. Leccos se změnilo, na rybí rybník jsem úplně zapomněla, přibyla stezka pro cyklisty a Vařekovi mají k o n e č n ě po dvaceti letech omítnutý dům. Zato babiččin je k nepoznání, zůstaly jen kamenné schody a ošuntělá branka, co skřípe stejně jako tehdy. Cestou zpět přes všechny ty Hradečné a Troubelice a Mohelnice, jóó, to jsem ještě žil. Časy, který si pamatuju docela přesně, ačkoliv jsou už prastarý jako maturita z dějáku. Krásnej den to byl, krásnej, nostalgickej a i trochu smutnej, protože s mámou v plné síle ve vzpomínkách.
- Z Barcelony (moře! Dalo se koupat!) jsem si včera přivezla kupu zážitků, dobrýho jídla v břiše a jednu ohořelou nohu z pláže, co mi teď v kotníku natekla, jako kdyby jí bylo osmdesát a měla nějakej problém. Jak bezva je chodit v tomhle horku v dlouhých kalhotách!
Jsou to drobný změny, malý rozhodnutí o velkejch věcech, který způsobí jen chvilkový zemětřesení s epicentrem kdesi v žaludku. Nikdo je neslyší, necítí, jenom si projdou kolem, způsobí půhodinový lokální haló a zase zalezou. Žádný zřejmý oběti (jak ale poznám, že si nepletu klid s apatií? Aha?), život jde dál, kéž by dobrým směrem. Kéž bych dokázala víc čekat a míň se plést.Tak jako SoundCloud, která má dobrou intuici, a proto mi nosí mi písničky, co pak mám ráda.