Čím úpěnlivěji se prosím, abych další den už nikam nešla a nic nepila, tím dýl zůstávám venku a ve čtyři ráno to zachraňuju půllitrem džusu s vodou. Pak se vracím metrem ve 4:55 a před domem mě překvapujou jarní ranní stíny, jsou to dlouhý stíny po dlouhým večírku. Jako včera, kdy jsme s Irenou vyrazily nejdřív do Sladkovskýho na mls, do Café v Lese na Monikino kino a pak si k našemu stolečku přisedl námořník, se kterým jsme už bez Ireny objevovali Ameriku až do rozednění u Sta rán. Stolek jsme si otočili tak, že jsme rázem seděli v mono kině. V koutku naproti svíčce, jejíž stín udržoval konstantní úhel zhruba sedmdesát stupňů.
A tak teď trochu mžourám a už bych měla dávno spát, jenomže chci zachytit výlet do Ameriky, dokuď je ještě mladý. Hlavu mám plnou zážitků, motají se tam (tzv. nudle v bandě), narážejí do sebe, je jich moc na to, aby se vešly do jednoho proudu, porůznu vyskakují a upozorňují na sebe.
V Guggenheimu jsem si ve slevě koupila knížku k výstavě Picturing America o portrétování USA v 70. letech, ve který jsou obrázky, který přesně vystihujou, proč se mi těch deset dní v časovém pásmu minus šest hodin tak líbilo. Je to gigantický a zároveň vesnický; všudypřítomný jiřičky a vlaštovky jsou jasný znamení. Velkolepý a zároveň trochu nevkusný. Svobodný, ale taky dost nemilosrdný. Tlustí a odtučněný. Mrakodrapy s výhledem do parků, pět kuchyní v jednom patře, tematický okýnka jak postavičky v orloji. A všeho je moc.
Nejdřív u N + S v New Havenu, díky nim jsem poznala nádhernej kus Nový Anglie (domy tam sice mají podobný styl jako v UK, ale jsou větší, barevnější a mají výraznější verandy, jsou prostě víc country a v okolí Newportu úplně nejvíc nóbl.) Hezkou pláž v Milfordu, taky malebný ostrůvky Thimble Islands, kde to vypadalo trochu jako někde v Thajsku, maják ve státě Rhode Island, Boston a jeho nádherná „evropská“ čtvrť Beacon Hill.
A pak už vlakem do NYC. Celý dny chodím a koukám, mám strach, abych „to všechno stihla“. Možná, že jsem se na to měla vykašlat, zpomalit a víc vnímat. Brooklyn je nádhernej. Jasně, grandiózní výhledy na Manhattan, ale hlavně to vnitrozemí, to je paráda. Drobný britský domky jen s jemným náznakem Ameriky v podobě požárních schodišť, lípy a klid. Vesnice. Tady v jedný ulici psal Mark Twain, třeba.
(Holčičí odbočka. Asi nevětší „objev“ na poli obchodů se sukněma jsem učinila právě v Brooklynu. Brooklyn Industries. Tyhle šaty jsem řešila asi čtvrt hodiny, než jsem uznala, že podobný, akorát s ptákem, už doma mám. Obchod plnej bezvadnejch věcí pro holky i kluky, dobrý materiály, trochu elegantní a trochu sportovní a bráchovi jsem tam pak koupila super triko s periodickou tabulkou Brooklynu.)
Ve čtrvti Meatpacking District je nádhernej francouzskej bar Pastis. Kdybyste měli v NYC utratit poslední peníze, jděte si tam něco dát. Budete jíst a hltat očima, jak to tam vypadá a tepe; kdyby žil byl Boris Vian, určitě by se tam při svejch cestách stavil. Soho je super se svejma malejma galeriema a spoustou krásně oblečenejch lidí (Sartorialist!), takovou koncentraci fešáků jsem asi nikde v Evropě neviděla. East Village, vesnice za hlavní třídou. V horkých dnech se bezvadně hodily všechny ty sekáče, kde se jeden může hrabat jak chce dlouho, prodavačka je milá a ještě pochválí šaty nebo tenisky. Central park, místo, kde se dá dělat asi úplně cokoliv. Hrát baseball, rugby, gorotky, jezdit na lodičce, jíst preclíky, běhat, skákat, chodit do divadla, nocovat, objevovat (so we sneak into the Central Park and work in secret for the rest of the night). A všude visí spousta hezkejch cedulí, cvrká to, voní, smrdí, je to barevný a do toho běhají joggeři, skákají kluci, co hrajou na plácku anebo na jednom z nesčetných mol u řeky basket, a hrajou muzikanti.
A pak jsem se šla na mezipřistání v Lisabonu projít do města, metro mě vyhodilo přímo před Brasilerou, tak jsem si po dlouhý cestě dala kafe a croissant a sešla po známý cestě dolů k moři. Vyplivnutá z víru dění. Sedím, koukám na vodu a poprvé za deset dní trochu relaxuju. Vzpomínám na to, jak jsem tu před pěti lety zažila krásný vysněný prázdniny, poslední, o kterejch jsem si mohla povídat s mámou, a všechno mi to v hlavě rotovalo podobně, jak mi to rotuje teď.
Byly to nabitý dny, kéž by se z nich dalo dlouho čerpat, i když tedy o nějakém odpočinku po téhle cestě nemůže být ani řeč. On the road. Ve Strandu jsem u pokladny sáhla po novém paperbackovém vydání. Dlouho jsem se chystala, že si tu knížku znovu přečtu, a tak se před pár dny vlastně uzavřel další malej kruh. Teď před spaním se taky na kousek podívám, jestli se mi do toho tedy nerozklíží oči.