Pamatuju si časy, kdy jsem byla mimo období tábora totálně indoorovej typ. Místo do hor jsem chtěla k moři, místo venku jsem chtěla spát vevnitř. Změnilo se to tak před šesti sedmi lety, jak, ani nevím. Asi že ostatní zažívali venku tak skvělý věci.
Všechny ty Slovenska, Ukrajiny a Černý Hory pak byly samozřejmě naprosto fantastický, výlety, na který se dlouho vzpomíná. Tehdy jsem zjistila, že i ve věcech volného času je nutný udržovat rovnováhu a alespoň několikrát do roka vyrazit na výlet do offline světa. Čistí se tím hlava, boří přednastavený pořádky, pouští nitky, udržují vztahy a samozřejmě taky objevujou nový místa.
Teď dvakrát za sebou. Ke Krevetě a Beznožovi jsem konečně zase jela vlakem. Mám ráda cesty na nádraží, frontu na lístky, hnízdění v coupé, všichni jsou tam spojení cestou. A pak to, co člověk vidí jen z vlaku; polorozpadlý nádražní budovy, zahrady z druhý strany, podmáčený pole a meandry říček. (Tenhle blog jsem začala psát v roce 2005, když jsem odjela na Erasmus do Anglie. Jeden z prvních postů byl o zídkách a kolejích; odtud mé náklonnosti vítr vane. A ještě jedna věc, kontextová písnička.)
Tak tedy výlet k Bělohradu. Cestou do Újezda jsme zabloudili a já jsem si do konversek nabrala Tálinskej rybník. Ovšem: narazili jsme na vtipnou vesnici se směrovkama na Brusel a Moskvu, brouzdalištěm jak z Rozmarnýho léta a kravínem jak z hororu. Do Újezda jsme došli celí jurodiví, jako kdybychom finišovali pokladovku. To jsou ty subkulturní časy, zážitky, co nás formovaly. Zlatý voči. Hrozná věta.
V Újezdě jsme pracovali se dřevem, senem a oknama, zpívali písničky a měli se dobře. Komunitní život. Nejlepší ovšem byla cesta zpátky. Deset kilometrů do hořickejch trubiček. Lesem, polem, po městě. To, o co tu jde. Chůze, pohyb, příroda, cesta jako cíl (dneska jsem v obchodě slyšela bizarní postsuperstar desku Anety Langerový. Podle mě jediná písnička, která tam za něco stojí, je text Gabriely Osvaldové 17, kde se jen tak, aby se to rýmovalo, zpívá o rozfoukané mandale; cesta-cíl. Mimochodem, zní to jako Torn od Natalie Imbruglie). Objevování nových míst a kutání starých zážitků, jejich formulování. Pohory, batoh. Žádnej signál. Čas od času je to nutnost, abych mohla normálně fungovat.Olezlá jsem ve Vokovicích potkala fešáka Milana. Ani pusu jsem mu dát nemohla, jak jsem byla celá zaflákaná od bahna.
O týden později. Route 35, deset ráno, déšť, zřícenina hradu Šelmberk. Prší a celej den bude pršet. Mám bundičku, pláštěnku a pončo, čekám na účastníky narozeninový bojovky. Jde to pomalu. Sedím ve výklenku, dočítám Celina (o něm později). Na Celina stejně jako na mě začíná pršet, tak to balím. Vytahuju úkol z francouzštiny. Nejdřív se mi rozpije zadání, pak u toho usnu. Přichází Madla se Stolínem a zachraňujou mě; radí mi, ať si sednu do auta. Ha, zdá se, že to neni těžký, ty dobrý rady. Dávají mi suchý boty a ponožky a vůbec, z auta je všechno veselejší. Všem se bojovka líbí. A já mám nakonec radost, že jsem objela Táborsko, který jsem vlastně doteď moc neznala, a objevila zřícenu hradu Šelmberk, což je dost super atrakce.
Večer jsem byla poprvé v životě DJ. Žádná legrace, člověk musí být pořád ve střehu. Pamatuju si, jak jsem před třema lety na Dolský ve Špindlu, kde jsme byli několikrát s prací, zašla za dýdžejem, aby zahrál tohle.
Trochu se ošíval, ale nakonec to zařadil. Teď ho úplně chápu. Máte pocit, že právě vytahujete trumf, a najednou za vámi přijde nějakej chytrák, ať zahreje něco jinýho. Otrava. Takže respekt všem lidem od muziky, co to mají pod kontrolou. Moji kamarádi chtěli pořád tohle. (Zvedačka, chápeš.)
Bych nebyla jiná. Nakonec písničky u ohně. A ráno slunce a beach volejbal, byl to moc hezkej víkend.
Šla tu řeč o rovnováze, takže k hipí akcím i něco městské kultury. Prvního května fantastickej Astronautalis. Aran, kterej mu bookuje pražský koncerty, o něm leta mluví a píše jen v tom nejlepším. Skromnej, milej kluk bez manýrů, kterej rád přijede do každýho českýho města a je nadšenej, že tu může hrát. Do LMB na něj letos přišlo prý úplně nejvíc lidí, co kdy na něm bylo, a ten koncert byl samozřejmě výbornej. Pořád něco říkall, jako dítě, který je paf z vánočních kouliček za výlohou. „Nechci žít nekonečně, ale po tu dobu, co je mi vyměřená,“ zpíval ze všech sil natěšenýmu sálu a najednou to byla ta největší pravda široko daleko. Je tak super, když člověk dělá naplno věci, který mu jdou, kterýma dělá radost ostatním. Neni nutný natahovat tu dobu donekonečna, je důležitý naplnit čas, kterej je ti danej. Astronautalis na 100 %. A ještě k tomu je hrozně hezkej.
A pak je tu ten Celine. Autor, ke kterýmu jsem se dostala přes K. „Ty neznáš Skočnou? Jak je to možný, vždyť je to tvoje knížka. To si nutně musíš přečíst, bude se to líbit.“ Rozjela jsem tedy akci Celine a od J.P. mi přišla zpráva, ať si přijdu pro Cestu to hlubin noci, protože s Celinem se musí začít od začátku. (Mezi tím jsem dala Církev v holešovickém Studiu Hrdinů, což byla dost těžká hra, a řekla bych, že nejen pro ty, kteří Celina neznají.)
Několikrát jsem měla chuť si tu udělat výpisky z četby, citovat celý odstavce (pametám si celé tvoje vety); je to hutný, smutný, cynický, skvěle přeložený, aktuální. Až budete odpočívat na chatě, u moře anebo ve stanu na horách, udělejte si na to (třeba) čas. A k tomu si pusťte Astronalutalise. Cizí vkus pod vlastní dovolenou.
O The xx, kteří byli v Lucerně nečekaně skvělí, taneční, kontaktní, někdy příště.