Petr se včera ptal, kterou písničku si jako první vybavíme, když jde o lovesongs. Tak je spousta písníček o lásce, žejo. V některých se kňourá, v některých se kleje, v některých se vtipkuje se sporťákem a ve spoustě se větrá pánu bohu do oken. Ale opravdickej lovesong? Čistý emoce, málo patosu a jasná výpověď? Vzpomněla jsem si na tři. Walking To You od EBTG, Till There Was You od Beatles a nejvíc ze všeho na Jersey Girl tadyhle od Waitse. Pure love.
http://www.youtube.com/watch?v=KX-IyEfLZt4
Myslím, že pure love byla i včerejší svatba Markéty a moc milýho Christopha, i když večírek byl trochu jako z Arabely. Palác na Hradčanském náměstí, stoly se prohýbaly pod laskominami, které neubývaly, dokonce tam figurovaly dvě bílé holubice a někteří svatebčané jako lidé od dvora. Škoda, že nikdo nepřišel v převleku za Viga.
Venku se hrozně ochladilo, ale já jsem nevím proč vyrazila v šatech jen tak naboso, bez punčošek. (Znáte to, jak je v pátek teplo, vy si zafixujete léto, ale v sobotu už neni pátek a už vůbec neni léto.) Stojím u našeho svatebního stolu, rozhazuju rukama a nazdařbůh – spíš tónem ála laškujeme se sporťákem – se tážu: prosím vás, nemáte někdo náhradní punčocháče? Nečekám odpověď, spíš výsměch, jenomže helemese, naše skvělá koordinátorka Makula otočí kouzelným prstenem
a voila, seznámí mě s kamarádkou, která dealuje punčochy. To je náhodička, zrovna jedny má, jsou prý stejné jako ty, které zrovínka teď nosí nevěsta. Kupuju (termín, který mám spojený hlavně s Dostihama a sázkama) a všechno je v pořádku. Kdyby se bývala deštivá a větrná noc zeptala, řekla bych jí „hele klidně jdu, já totiž punčocháče mám“. Jenomže domů jsme jeli taxíkem a taxikář se ptal jenom na adresu.
Markéta si jako svatební dárek přála krátký koncertní set D., a tak jsme i s ní (na sobě měla bílý princeznovský šaty, fakt krásná nevěsta) zpívali. Bylo to fajn, hezky to znělo a česká i německá strana poslouchala a občas se i zasmála, což je pro ty, co zpívají, vždycky bezva, žejo.
Skok o týden zpátky. Bezva byla i oslava desátých narozenin D. U Rafa. Plánovali jsme to dlouho a organizačně i pěvecky ze sebe vymáčkli asi úplně maximum, co je teď v našich silách. Přišla spousta lidí a slavili jsme a povídali si a tancovali až do tří do rána. Čas s vykolejeným Petrem u baru vedle řízků, mluvil o tom, jak zjistil, že se ještě dokáže zamilovat. Jinam, tedy. Někdy jsou řeči o věcech překvapivý, ale taky se jimi spousta věcí prošťouchne a pročistí; je dobrý, sakra dobrý (i když ve většině případů alespoň dočasně velmi bolestivý) jednou za pár let zjistit, že člověk ještě žije. Že není stroj, za kterej se ve vleku věcí považuje. Když jsem pak šla v pondělí do práce, v hlavě mi zpíval tenhle Plíhal:
Dlouhý karavany jdou hlavní třídou,
dlouhý karavany jdou, já jdu s nima
zapít trable který jsou, který příjdou,
je to príma chvíli být mezi svýma.
Mám pocit, že stále zřetelněji se mi v životě rýsuje čára mezi „mým“ a „ostatním“. Toho mýho je čím dál tím míň, ale o to je to intenzivnější a radostnější. Nebylo to tak vždycky, pan Petr by řekl, že takhle se hlásí dospělost. Se kterou si každý sudý den nevím rady.
Nehřeště slovem (pozdě, jestli se počítá i to psané), neberte si nic osobně (díky, pane Petře [už třetí muž toho jména v dnešním postu, podobnost jmen je však jenom náhodička]), nevytvářejte si žádné domněnky (zkouším) a dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete (snažím se). Těším se, až s sebou přestanu tahat ty alergický odvozeniny aka kašel a rýmu a zase se pustím do běhání. Za tenhle týden si připisuju pěknou nulu.