Because big Santa Claus is watching you, tak dnes zas jen o sněhu, cestách a běhání.
Že jedem! do Francie na lyže, to jsme se rozhodli už dávno. Alpe d´Huez autem, jedenáct hodin, když vylezu od volantu, mám pocit, že stojím na běžícím pásu. Auto nám později zasněžilo až po střechu. Stojíme nad lanovkou ve 2300 metrech, strašně sněží a fouká, vidíme tak na pět metrů, a tak si radši povídáme o věcech. Počasí bylo tak napůl a vlastně i kopce např. v Innsbrucku mi místy přišly lepší. Navíc spousta lidí. Poprvé jsem si ve francouzštině objednala stůl v restauraci. Garsonka byla Španělka, takže všechno v pořádku. Plavali jsme v otevřeným bazénu. Viděli jsme armádu na lyžích a taky lyžaře převlečené za krokodýly a žabičky. Naučila jsem se hrát Osadníky z Katanu. V areálu se v době našeho pobytu konal evropský lyžařský gay týden, ve výtahu jsme potkávali voňavé mužské páry, které se navzájem sekaly očima.
Že jedem! na Velikonoce do Českého Švýcarska, to jsme se rozhodli už dávno. Zhruba ve stejné době jako anabáze s Francií. Jak všichni víme, o Velikonocích byla zima a mráz a spousta sněhu, třeba na Děčínském sněžníku asi tak půl metru, a tak jsme trochu válčili s kočárkama. Ale např. cesta podél Labe, Edmundova soutěska (poprvé v životě!), Mezní Louka a nakonec i ta Pravčická brána (poprvé v životě!, kam jsme zoufale doklouzali), to všechno bylo moc fajn. Včetně kytarovýho folk a country večírku ve sklípku, vypili jsme dost vína a přezpívali spoustu písniček. Kamarádi jsou bezva věc.
Že jedem! na půlmaraton, o tom se nediskutuje. To je radost. Letos jsem celou zimu makala, trénovala, zrychlovala a pilovala, abych se v rámci bublinkové sázky vešla do limitu 2:10 (tedy – o čtyři minuty lepší než loni, o čtrnáct než předloni. Pro představu – 4 minuty mým tempem jsou zhruba na 650 metrů). Teď už to vlastně vnímám jen jako mlhu, ale samotnej závod byl úplně fantastickej (report už existuje, ale jinde. A link ještě nemám). Zima, která se za chvíli proměnila v příjemný teplo. Na pět i deset kiláků jsem si zaběhla osobní rekordy, neměla žádnou krizi a cílovou bránou se prokodrcala v čase 2:01:30. Celý zbytek soboty jsem chodila s medailí na krku, nadšená z toho, že když fakt makáte, vrátí se vám to. V září se nám doufám podaří vyrazit vlakem na půlmaraton do Ústí. JIný kraj, jiný mrav, moc bych chtěla pokořit ty dvě hodiny. Uvidím, jak se mi podaří natrénovat teď na jaře, přeci jenom, víš, alergici těžší to maj. Tady je tabulka časů a mezičasů, z koridoru J to letos k bráně s časomírou trvalo přes 9 minut. Kde byli v tu dobu Kenani? Na čtvrtým kilometru.
