Archiv autora: boatbehind

A tenhle znáte?
Nene, žádný vtipy. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli to taky znáte; probudíte se a víte, že uděláte něco, k čemu jste se dlouho odhodlávali, ale co nebylo třeba udělat hned, takže jste to různě posouvali, měnili vlaječky priorit a tak. Říkám tomu naprogramovat se. A programuju se obvykle ve chvíli, kdy bezpodmínečně potřebuju novej podnět, zážitek, emoci nebo změnu rytmu. Výlet na Ještěd byla změna zaběhlých víkendů výstava – sport – babička – plus něco. A zároveň odškrtnutá položka z cestovatelskýho seznamu, přiznávám.

Na Ještědu jsem kromě půldenního lyžování v zimě 2009 nikdy nebyla. A hrozně jsem po tom toužila (to je tak, když si něco malujete, máte to namalovaný, vyšperkovaný a myslíte si, že ve skutečnosti to bude ještě o dost lepší). Ještěd, krásná stavba, dá se tam dobře dojet autem (tudíž se nemusí nikde spát). Cesta do Liberce v pohodě, nejvíc aut bylo jako vždy v Praze. Šplhání serpentinami tak trochu vzrušující. Kolem je to moc hezký a nikdy nevíte, co se objeví za zatáčkou. Ještě svítilo sluníčko, a tak mi bylo trochu líto, že nevyšel výlet s Jiřím a nešlapeme teď pěšky z Kryštofovo Údolí. (Nakonec se ale ukázalo, že alespoň jednou jsem se dobře rozhodla, v K. Ú odpoledne začalo pršet a kdybych absolvovala trasu obráceně, asi bych se naštvala. Ale popořádku.) Auto parkuju na parkovišti pod rozhlednou a poslední kilák jdu s ostatními. Je hezky a Ještěd je takhle z blízka majestátnej. Nahoře samozřejmě pěknej výhled, ale stavba jako taková se mi uvnitř moc nelíbí. Kupuju si párek v rohlíku a jdu se ještě procházet po okolí. Nezapomeňte si košíky.

K narozeninám jsem od táty dostala navigaci. Vozila nás v Rakousku na horách a bezpečně mě dovezla i do milovanýho Kryštofova Údolí. K týhle vesnici pod Ještědem mi vybudoval vztah Reflex, kde jsem se o ní asi před čtyřma lety dočetla. Bylo to o Vánocích a já jsem ten venkovní Betlém a orloj a výstavu Betlémů a středověkej kostelík zatoužila vidět live. Vyrazili jsme tehdy po Novém roce ještě s Vlaštovkou a Neznou a Funí, byla strašná zima a spousta sněhu, ale vesnice jako z pohádky. Už tehdy mi bylo jasný, že ji budu chtít vidět i v létě. Nejlíp v kombinaci s Ještědem, na což jsem se už někdy během minulýho týdne na co, no naprogramovala.

Co vám budu povídat, Kryštofovo Údolí je pořád boží, pořád pohádkový. Kostel sv. Kryštofa ze 16. století byl tentokrát skoro otevřenej; tak akorát, aby byla vidět všechna ta dřevěná a malovaná pokorná krása a rovnej strop, to se dneska málokdy vidí. Jako někde na Haliči nebo na východním Slovensku. Viadukt v údolí Novina, kudy jezdí vlak z Liberce do Český Lípy, je hezkej i na jaře, když z něj nevisí kusy ledu, a dívat se na orloj můžu i za deště. Ta vesnička se mi tak líbí, že jsem začala přemýšlet (docela seriózně) o chalupě. Pár jich tam prodávají, roubenky zašlý, parádní. Kolik to tak může stát, říkám si cestou do Prahy, pár set tisíc? Ha, kdepak. Milion jedna dva tři.

V noci jsem pak ještě stihla muzejní noc, ale o tý zas na druhým blogu navystavu. Akorát škoda, že Židovský muzeum mělo i o půlnoci frontu až za roh. To bych nezvládla ani s košer vodkou.

Sytej den to byl. Naprogramovanej, ale hezkej a sytej. Syn sytej sýrovej.