Archiv rubriky: Nezařazené

Tak teda
hezký Vánoce!
Buďte spolu a buďte na sebe hodní.
Dyk o to jde hlavně.

Hlavně.

Před Priessnitz hrozně sněžilo. Tehdy mi ještě nefungovaly stěrače; zřejmě jim praskla pojistka, když přišly první mrazy. Takyže jo, říkal dneska pan autoopravář. Za pajsku vyměněný a tradá, jak krásně se jezdí s funkčníma stěračema! Hnedka jsem si s babičkou zajela na Bulovku, paní primářka se o nás hezky stará, proto je třeba ji před svátky popřát klidu a věnovat kytici složenou z astromelií a drobných chryzantém.
No tak ale včera. Včera ty stěrače ještě nefungovaly. Je to trochu vopruz, neni to úplně bezpečný a navíc se u toho mžourá a musíte mít u sebe smetáček, ale i tak jsem dojela do Břevnova mezi paneláčky a zaparkovala na takovým tom parkplatzu pro místní. Jedna příjezdovka, tři řady, jasnačka, místa dost pro každýho. Ale jenom jedna příjezdovka, což je důležitý vědět pro další vývoj příběhu.

Odešla jsem tedy od auta do Fokusu, kde jsme s ostatními kamarády pomáhali Jasoňovi vyrábět vanu br. salátu pro klienty. Za hodinu, když bylo hotovo, jsem se zvedla, že jedu na Priessnitz, auto domů, ohřát večeři a tak. Ale kdepak. Když jsem dorazila zpátky k autu, na výjezdovce stálo normálně zaparkovaný nějaký jiný auto. (Situace na parkovišti – např. vedle mýho auta bylo místo, dál pod stromem bylo taky místo.)
Ale kdepak. Paní – protože tohle by chlap podle mého názoru neudělal – si postavila svoje fáro do tý příjezdový cesty, čímž odsekla celou jednu řadu. Hm. Co s tím? Švejdík mi asi seslal toho pána, co vedle před domem odklízel sníh. Pán byl dost milej, moc se neptal, přinesl rýč a lopatu a čtyřicet minut jsme spolu mlčky odhazovali sníh, abychom vykopali novou příjezdovou cestu (no vida, jak se ty roky ze skautskýho tábora a přidružená praxe v kopání latrín hodí). Lehký vzrůšo přišlo ještě ve chvíli, kdy jsem zapadla jedním kolem do závěje a průchozí důchodce nám začal vysvětlovat, že „takhle tady stát nemůžete, to do vás někdo vrazí, já to vim, já dělal na parkovišti“.
Když jsem se z toho vyhrabala, dala jsem pánovi odznáček Repetition Works (Sometimes), kterej letos ode mě dostávaj kamarádi k Vánocům. Třeba má ten pán děti, který to oceněj, anebo bude mít třeba důkaz pro manželku, že neseděl v hospodě anebo co já vim, nic lepšího jsem v tu chvíli u sebe neměla. Leda mapu Český republiky. A tý řidičce, teda domnělý řidičce, jsem napsala za okno vzkaz, kterej by si za rámeček nedala.

Domů jsem to už nestihla, tak jsem zaparkovala na Hradčanský a do Oka jsem dorazila akorát před začátkem koncertu. Filmy jsem už teda nestihla, ale nakonec mi to nevadilo, protože ten koncert byl… fantastickej. Asi koncert roku. Lepší než Wilco. To vám byla taková síla. Jednak teda Švejdík zpívá skoro bez výjimky čistě a silně, dost se mi to líbí, ještě s tou jemně vychýlenou hlavou, tohle má společný s Kocánem. Nacpaný Oko, černá scéna, jen diody v klopě, nad hlavama projekce Nebela a spol., ke každý písničce čistej, jasnej klip, postavy chodí tam a zase zpátky, tohle by se mělo učit na FSV, protože všechny ty včerejší komunikační kanály, verbální i nonverbální, do sebe úplně skvěle zapadly a dohromady tvořily jednu velkou komunikační událost. Takhle jsem o tom včera samozřejmě nepřemejšlela. Spíš jsem to cejtila přes Bradlo. Bradlo je kopec za Libinou, za vesnicí, kde se narodila máma a kde až do roku 2002 žila babička s dědou a kde jsem trávila dětství. Je to nedaleko od Šumperka a Šumperk jsou zas Jeseníky a Priessnitz jsou Jeseníky. A to Bradlo vždycky ukazovalo. Když se zamračilo nad Bradlem, bylo jasný, že přijde déšť nebo sníh. Nebo vichr. Tak přesně takovej je Priessnitz. Vítr z Jeseníků. Málokterá česká kapela tohle dneska umí, zahraje a vy víte, odkud vítr vane. Vítr, kterej vám permanentně mění husí kůži v napětí a smutek, kdo jinej to dokáže takhle hezky úsporně a přitom naplno? Z Priessnitz cejtim stejnej smutek těsně nad průměrem, jakej má v knížkách Hakl, ďábelská kombinace, ďábelskej toast. A eště ten zvuk včera, stála jsem přímo za Dušanem N., takže pošušňání. Všechny oblíbený zazněly, i když nejradši mám Děláže a Nebolí, vrchol večera pro mě byl Malej chlapec se strašidelně dojemnou projekcí, Sluníčko a pak taky Rybičky. Tak typický, všechno, emoce, zvuk, doba.
Po koncertě povídání s Táňou a manželi Königovými, což je vždycky milý, takže konec dobrý, všechno dobré, tamta věc z parkoviště skoro zapomenuta.

Jó, Priessnitz. Hudba z rádia v bytě v druhým patře.

A když už jsme u tý muziky, rozepsala jsem se o Michaelu Jacksonovi a jeho „takhle by to neudělal“ desce.
Jako kdyby ti lidi kolem něj nevěděli, jak dobýt hrad.

Tady se to ale smí říkat.
Dost se mi líbí tahle písnička.

Opět na výletě. Miluju tu džínovou soupravu.

Vánoční doubravánčí výlet ze Suchdola do Roztok no. nevím kolik, ale bezva, jako pokaždý. Tentokrát bonus (sníh + pět dětí, který objevujou, vyžadujou a znova zahazujou klacíky, zkoumavě se dívají kolem sebe, pak zakopnou, spadnou a nedokážou se, zabalený do oteplovaček a bundy, postavit zpátky na nohy). Krásně ozdobenej stromek pro zvířata, každej rok to tuníme. Autobusem to Cafe Technika, kde jsme snědli a vypili zásoby na celou zimu. Na trhu na Kulaťáku bílej svařák, kterej jsem se naučila pít ve Vídni, dobrej chleba a uzeniny a parmazán, samý dobroty.

Narozeniny jsem oslavila dvojmo, poprvé s Lidovkama a Ondřejem a jeho divadelnickejma kolečkářema tak, že mi po ne-tolika-skleničkách vína bylo tak-blbě, že jsem druhej den do Koťáka na oslavu s Doubravanem, oddílem atd. jela autem a pila jenom čaj.
Některý věci prostě dámy po třicítce už dělat nemůžou, no.
(Cože?)

Jo a přijďte na koncert. Doubravánek a Střídmí klusáci v kulisách višní, 13. 12., Divadlo Na Prádle. Budu se těšit.