Je to tady. Born at the right time.
Skoro přesně 20 let zpátky,
25. června 1991. Blíží se konec čtyřky v Sušický a výzo. Už vím, že budu mít samý. Žádná zmrzka za odměnu (no, dobře, ta možná
taky), ale lístek na Paula Simona na Spartu!
Protože jsem tak trochu autista, ten lístek mám schovanej.
Takový výpravný vstupenky se už dneska nevyrábí, kdepak pani, dneska už vám daj
jen tu Ticketpro sjetinu. Anebo ani to ne, když si kupujete vstupenku do 02
areny třeba. Lístek na Paula Simona byl krásnej, nápis červenozeleným fontem ( tehdy přijel i velký jihoamerický soubor Olodum, který zpíval na
tehdy aktuální desce Rhytm of the Saints). Stál 190 Kčs. A
pozor, razítko na druhé straně: Vstup na plochu jen v lehké sportovní
obuvi. Koncert se totiž konal na fotbalovým stadionu Sparty na
Letný.
Předskakoval Kocáb s Pražským Výběrem a byla tam samozřejmě spousta
lidí. Vzali jsme si s sebou takovou rybářskou stoličku a táta okřikoval
pána vedle, ať si neťuká nohou do rytmu, když ten rytmus necejtí. Na co jsem se to tehdy těšila? Na písničky z aktuální
desky asi tolik ne. Na Kodachrome? Nezahrál, jasný. Na Americu? Taky asi nezahrál. Ze
samotnýho koncertu si toho vlastně pamatuju hrozně málo, hlavně ty ďábelský bubeníky a
kupu lidí. Ale o ten lístek bych ale nerada přišla. Spolu s úplně prvním
koncertem, na kterým jsem kdy byla – Panikou v listopadu 1988 na Chmelnici
– je pro mě odrazovým můstkem ke všemu, co teď dělám a co mám. Co mám ráda.
Narozena ve správný čas, správným rodičům. Simon
s Garfunkelem, Panika, Nerez, Beatles, to bejvala naše výbava do auta
na cestách na chatu za Plzeň nebo za babičkou a dědou na Moravu. Milovala jsem
to. Plus jazzmani. Výprask za ty řeči (vypněte to, nebo se poblinkám!) bych si
bejvala zasloužila. A co? Teď si je cestou na chatu za Plzeň pouštím úplně
stejně jako před dvaceti lety rodiče. Neblinkám, vzpomínám na starý dobrý časy
a říkám si, jakou jsem měla kliku. Born at the right time. Díky.
