Dobrý den, seznamte se, toto je můj blog, můj tiskový mluvčí.
Před chvilkou nám e-mailem přišla nějaká dementní směrnice, ze který jsem rozuměla jenom slovu "skupina", tak jsem si pustila Wilco. Střídá Mňágu (Byla jedna holka, lalala) a 10 000 Maniacs (ad předchozí post).
Vzpomněla jsem si, jak mi pan Petr na nějakou mou kancelářskou stížnost odpověděl větou: "Asi to ten pán tak potřebuje." Jednak jsem se musela smát termínu pán (doma na záchodě jsme měli leta takovej kreslenej vtip – jakápak píča pane, to je platejz, no, takže asociacema přes nadávky jsem si vzpomněla na tenhle obrázek), a jednak jsem mu musela dát za pravdu. Každej děláme věci tak, jak je dělat potřebujeme, jen je hrozně těžký přistoupit na to, že holt někdo je potřebuje dělat jinak, než se nám hodí/líbí/pozdává. Dost často si to teď opakuju, a někdy to i na chvilku zabírá.
Cestou z hor s Ondřejem dávali na Radiu 1 soutěž Pět dní s Lamb. Dávali ji už vlastně cestou tam a Ondřej říkal, že Lamb nemá moc rád. Pak jsme se taky dostali k aquaparku v Čestlicích a k tomu, jak když se dlouho koupete, máte pak na prstech takový ty varhánky a vůbec, jak je v aquaparcích permanentně teplej vlhkej vzduch, nepříjemný. Pak Ondřej hovořil o tom, jak byl jednou dvanáct dní na lyžích (prý to bylo super – nevím, lyže miluju, ale dvanáct dní se mi zdá trochu za trest). A tak jsme začali vymýšlet ceny do soutěže za trest; každý taková soutěž by měla hrozně lehkou otázku, aby ji každej volající uhádl. Ceny:
Dvanáct dní s Lamb, dvanáct dní v aquaparku, dvanáct dní poslechu Čtení se strýčkem Míšou, ale četl by se jen Alchymista a výherce by musel zaznamenávat kontrolní body, dvanáct dní v Malostranské besedě s Olympicem.
Je teda otázka, jestli tohle jsou fakt ceny za trest, ale pro mě asi jo; macerovat se dvanáct dní v aquaparku v Čestlicích, to bych se asi okotila.
(Sedmnáct dnů, to jsem se naučila mít ráda v létě u ohně, takovej výpravnej folk. Jednou za rok to mám fakt ráda.)
