Archiv rubriky: Small talk

"V bakelitových očích jí hráli všichni čerti badminton".

Čtu Lvíče od Škvoreckýho a je to boží.

Kromě toho, že se teď ve třetím patře tak trochu trápim, se taky ráda koukám z okna. Už jsem o tom psala na začátku roku 2009, kdy jsem tu začínala. Výhled pořád stejnej, je-li mlha nebo smog, nedohlédnu na Strahov. Ale zase tadyhle kosmická loď nabírá obrovskejch rozměrů a pozor, ground control to major Tom, už letíme, takže čau.

Bože, jak by se mi ulevilo, kdybych šla a přede všema řekla: Ty seš takovej čůrák.

Nebo čurák? Hodí se vůbec větu s tak sprostým slovem začínat slovem "bože"? Smí se takový věci vůbec říkat? Přede všema? Neni to zbytečný? Nebylo by to pak spíš trapný? Bylo. Navíc by to ničemu nepomohlo.

Uf, ale aktuálně.cz se mi trochu ulevilo. Zlatej blog.

—————

Mám ráda rovnováhu věcí, proto přihazuju taky nějaký pozitivní emoce. Tadyhle Emily Brontë alias Kate Bush vydává 50 Words For Snow (k poslechu zde). Je to samozřejmě bezva deska, protože you read your Emily Dickinson to ani jinak neumí. Ale tohle, to je podle mě čirá podzimní a asi i zimní krása. Kate Bush a Elton John.

Intro
Tagy: Hudba, Small Talk, Konzultační hodiny, Přátelé táborových ohňů, všechno dohromady. Poprvý za poslední měsíc a kus mám chuť smazat If You´re going through hell… Ale nechci to uspěchat. Jako když máte dobrat antibiotika, zbývají vám eště dva prášky, ale už se vydáte s kámošema pít.

Jako všechny prohraný boje
daleký nepokoje
Jak všechny řecký bankroty
tak jsi na mě
z posledních zpráv
vybaf´ty.

———

(Bacha, vole,
vypad si
z mýho zornýho
diskovýho pole.)

Jak se poslední dobou primárně snažím držet pohromadě, víc a víc se mi zdá, že radost mi dělá hlavně muzika. Tak třeba teď dva dny v kuse poslouchám Náměstí míru, to je nová Bonus deska. Je tam spousta skvělejch přirovnání, vtipnejch postřehů a formulací; hrozně dobře se mi do těch tracků schovává. Podzimní nutnost. A tak si jdu ulicí a přemejšlím si s těma písničkama, je to trochu autistický, ale je to dobrý. Náměstí míru se mi líbí víc než Konec civilizace, protože je to na áčku a taky je pokornější. I když, žejo. Pořád tak trochu na zabití.

Na velkejch Tata Bojs na Letný. Bylo mi blbě, seděla jsem na tribuně, všude kolem dusno a vedro, davy lidí sem a tam, ale zážitek. Fandím jim. Jak se vyšvihli, sedí na koni, jedou, žádnej bičík, nic, jde to samo, Váňa hobluje, bezva. Report zde. 154 lajků a přitom takovej deníček. Cestou domů jsem se stavila v MCD na jahodovým šejku, sparťanskej mek, dobrej mek. "Co byste si dal?" ptá se obsluha kluka přede mnou. "Vás," odpovídá on. To se mi líbí.

PJ Harvey, na kterou jsem šla hned záhy, jsem nikam nevypisovala, protože mě ty moudra kolem ní pěkně štvou. Nejvíc mě baví špinavý tracky holky od řeky, žádný drbání valchy, žádný kvílení, žádná White Chalk, žádná holka-tak-trochu-zranitelná-nebo-co. Naopak C´mon Billy, Angelene, Down By the Water, You Said Something, to tedy ano. Koncert byl hezkej. Asketickej. Strávila jsem ho na špičkách vedle manželů Cannyových. To peří, co měla na hlavě, pěkne ladilo k atmosféře, publikum klidný a soustředěný a já mám odškrtnuto. Cestou domů povídání s plzeňskou desítkou, nééé, legrace, s plzeňským Pavlem, kterej je vždycky milej a soustředěnej, asi to má ze svý psychologický práce. Anebo z podstaty.

Jinou hudbu, jiný lidi a jiný všecko (ale blízký jiný všecko, blízký z druhý strany) jsem zažila teď o víkendu. Dřevobrigáda na Benýškách. Po dlouhý době jsem se na dva dny viděla s Jásou a Alenou a Pištou, kterej se takhle večer ke mě naklonil a šeptá mi: "Ale to je ošklivej chlapec, to není chlapec pro tebe". V tý klidný a milý větě bylo úplně všechno, co mám na kamarádech z týhle druhý party nejradši, a tak jsem si z domova do práce přenesla fotku, na který jsme s Pištou a s kosou. Klid v kanceláři, vysněný cíl tohoto podzimu.

Video z brigády, Zpátky do lesů, folk a kántry.

Do týhle podzimní doby spadají i dušičky. Na hřbitov jsem dojela ve čtvrtek odpoledne, abych se vyhnula davům. Hřbitov je teď zlatej, svítí a tak nějak hřeje. Pamatuju si jako dnes, jak jsem tam šla před třema lety, máma už nemohla a táta s ní zůstal doma. Šla jsem tehdy pěšky, už byla tma a já jsem celou cestu brečela, protože jsem věděla, že příští dušičky už tam půjdu hlavně za dušičkou nejbližší.

Naučili jsme se vzdychat jak toho máme moc a milujeme kapely jenom na jednu noc.

To rozhodně není případ Živých kvetů, že. Jejich Perutě jsem zhltla za dvě odpoledne, v rozhoverch se dozvídám hrozně zajímavý věci hlavně o Lucii a o Jurajovi. Líbí se mi, jak ten jejich živej organismus funguje, že jsou to kámoši, kteří o sobě vědí skoro všechno a věří takovejm těm úplně základním věcem, nad kterejma by druzí mávli rukou.

Reklamní hlášení: Přijďte v sobotu na křest Konce unylých dnů.