Boat Behind.

*Omlouvám se, tenhle post obsahuje pár sprostých slov.

Sedíme v jiné místnosti než obvykle a já si vůbec nepřijdu jako na nějaký terapii. Spíš jako na kaprech v Plzni. Mluvím o tom divně prázdným období (odborně se tomu prý říká middle ground), o kamarádském přelivo-odlivu, o tom, že se to všechno pročišťuje strašně pomalu, něco  jenom dočasně a něco dokonce vůbec. Petr vyjmenovává položky, se kterýma už asi nehnu, vysvětluje mi, jak a proč každej odmalička potřebujeme odezvu, což je zajímavý, protože zrovna na tohle poslední dobrou docela často myslím, a pak mě nabádá, abych P. vybrala jeden z polštářů. Vybírám ten nejmíň zajímavej, šedobílej. Dáváme ho na židli doprostřed místnosti a už je tady povel: mám nahlas říct to, co bych v optimální konstelaci řekla na chodbě. Trochu se ošívám, ale taky se hodně smějeme; najednou se zase cejtim o balvan lehčí. We are united by trickery. Jasně, že mi to přijde bizarní, primárně nejsem hysterka, nic od toho nečekám ani nechci a navíc už je to fakt dlouho, tedy pokud je rok dlouhá doba.

(Představte si, že jdete v práci po chodbě, a najednou vás někdo, s kým rok nepromluvíte kloudnou větu, zastaví a řekne: ty seš takovej čůrák. Asi trochu rozhodíte rukama a řeknete: prosím? Nebo – cože? Případně – jsi normální? A když si pro servítky (divný slovo) nechodíte daleko, řeknete jako by nic  – ses posrala v kině? anebo  – ale tvoje bába je čůrák!)

Takže na týhle úrovni to nemám vyřešený, prachobyčejně jednou zřetelně a jasně říct: „Ty jsi takovej čůrák“. Je to skoro jako ten vtip o kladívku, co si ho má chudák mědvěd strčit do prdele. Anebo jako nějaká scéna z Hoří, má panenko či Vesničky mé střediskové, kdybych byla chlap, vyřeším to pěstí do zubů a jdu domů anebo do rybníka trénovat ponory na čas.

Petr, mimochodem vystudovanej horník, což se mi dost líbí, to sympaticky schvaluje, dokonce říkal, že sprostý slova svým pacientům doporučuje jako souběžný (únikový) kanál. (Hehe, ty kanále). Lidi si spoustu věcí neuvědomujou nebo na ně prostě nemaj sociální inteligenci, a někdy je asi fakt třeba jít rovnou k věci. Anebo to aspoň pustit tím kanálem.

(I když, jak se znám, jestli k tomu někdy dojde, zakoktám se, spletu pointu a radši uteču a bude z toho jenom neštěstí v podobě dalšího trapasu.)
——–
S touhle sadou mouder souvisí i prazvláštní koncert Doubravánku v Dejvickém divadle, kde jsme zpívali postiženým dětem. Děti porůznu brečely, tleskaly, kde se tleskat nemá, a nakonec na nás paní ze zákulisí zasyčela, ať už skončíme. Po zpívání jsme se shodli, že to byla herecky a emočně těžká zkouška; u dospělých člověk tak nějak ví, co čekat, ale u dětí, notabene postižených, ani náhodou.
Po koncertě jsme se poskládali do Dejvický kavárny, na mě vyšlo místo u menšího stolku s Kačkou, Ivčou a Irenou. Dlouho jsme takhle neseděly, dlouho jsme si nepovídaly o věcech, na kterých záleží. A dějou se i dobrý věci, třeba že Ivča se po anabázi vrací k Sašovi (líbí se mi, co o tom řekla, totiž že ho nemá ráda víc nebo míň nebo jinak než dřív, má ho ráda tak, jak je to pro její/jejich život zásadní.) Tak nějak samozřejmě jsme si poručily panáky a pak ještě jednu rundu. Tvrdej alkohol normálně nepiju, ale tady to bylo  součástí děje. A bylo to samozřejmě hrozně fajn a myslím, že  žádný se nakonec nechtělo odcházet.

S Irenou jsme mířily do Nové syntézy, kde se slavil nový Umakart. V kavárně za sklem (pro výroční Doubravánek moc studené, I. má pravdu) se to hemžilo, řada známých tváří, s kterými ale kamarádí spíš jako vždy pozorní Canny a jeho Olinka, pak taky pár slov s Markem a Davidem, dlouho jsme se neviděli. Od Michala M. páska na pivo, škoda, že jsem pila víno.
Doufám, že se do Vlků u dveří brzy celá zaposlouchám, zatím jsem dost nerozhodná a řada věcí z desky je mi proti vlčí srsti. Ale je fakt, že třeba tady jsou Jaromír (pusa na ucho) a Ille skvělí

Odešly jsme brzo, pořád mám pocit, že tenhle svět není úplně můj, i když jeho produkty se mi líbí moc.
Nojo, ale kterej svět je můj?
Káča říká, ať se vykašlu na odpovědnost a beru oheň, kterej mi kouká z trika s flitrama. Moc ráda nych k tomu jednou došla, ale: snažit se je blbost, jak jsme si odsouhlasily, a na ty správný cesty holt prostě někdy buzola s mapou nestačí. Tedy naopak, buzola s mapou nejsou vítány. Ráda bych k tomu jednou našla cestu jen tak. Náhodou. Omylem. Řízeným omylem.

Cestou domů jsem několikrát pustila starý Priessnitz – Wolfi. Ve věci Priessnitz a jejich epických slov a lyrických refrénů jsem si totiž jistá.

Ráda bych jela do Jeseníků, na jaře, až všechno pokvete. Prozatím se musím spokojit se zasněženou podzimní brigádou na Gigantovce; nasněžilo třicet centimetrů a musela jsem přeparkovat z podhřebenů dolů do Černýho Dolu, protože hrozilo, že bychom v neděli nevyjeli. Cesta po sjezdovce, která se mi jako malý Šťopce zdála nekonečně dlouhá a prudká, se v dospělosti zkrátila na polovinu.
V sobotu večer jsme hráli s Honzou na kytaru, Riky na klarinet a Zub na cello, v určitejch momentech to byl skoro extatickej pocit; všechno do sebe zapadalo, kamarádi zpívali pápapápá, Amerika se vším všudy. Dobrý zjištění, že mi self muzika pořád dělá takovou radost. Jasný znamení pro cesta je cíl anebo kreslení.
Cesta tam i zpátky s Neználkem, zpátky výletem přes hrad Pecka a podzimně zlatý stromy se sněhem místo čepice (dost zvláštní, co, ten podzim namixovanej se zimou?) Moc ráda jsem N. zase po měsících viděla a měla ho chvíli jenom pro sebe; trochu doufám, že se mi příští rok podaří doletět za nima do New Havenu.

Jen škoda, že v Hořicích na náměstí neměly otveřeno žádný trubičky. Bylo by to mňam.