Ještě před tím, než jsem se v sobotu vydala do Akropole na oslavy Musicserveru poslechnout si TU Obří broskev, dočetla jsem skvělou a vtipnou knihu krátkých povídek Bar Sport Stefana Benniho v chytrém překladu Alice Flemrové. Už dlouho mě nic nepobavilo tak, abych se nahlas smála v metru.
"Druhý den ráno se Girardoux dostavil na start zapatlaný od šlehačky až za ušima, s nosníma dírkama ucpanýma cukrem. Pozzi Byl zase přivázaný ke kolu čtyřmi potěhy, protože se pro bolesti břicha neudržel ani na nohou. Etapa měřila tři tisíce kilometrů a zahrnovala Maiellu, Andy, McKinley, ledovec na Jungfrau, přejezd pouště Gobi a zkoušku z všeobecného kulturního přehledu…"
Mám vždycky takovou šibalskou radost, no úplně mě šimrá, když vidím, že někdo, ač třeba zcela cizí, cítí humor stejně jako já. Takový byl třeba Charms nebo Vian nebo i Leacock. Ačkoliv Bar Sport je kniha z roku 1976, přeložena byla až loni. A s Barem Sport přišlo něco, co mi dlouho chybělo – totiž to jsou ty drobnosti v postřezích, důraz na zdánlivý maličkosti rozvedený do neuvěřitelnejch rozměrů a vtipný poznámky, který dávají všem těm povídkám šmrnc. I když zdá se mi, že se celá ta věc nedá moc sdílet, že je to nepřenosný. Tedy pokud se o to člověk nedělí se stejnou krevní skupinou. Nevím totiž, jak bych přesvědčila někoho, aby si jen tak přečetl knížku o chlápcích/páprdech/dědečcích/manželích/lůzrech, kteří milujou fotbal, karty, flipper, kulečník, pivo a tlachání.
"Ale víš, je to děsně vtipně napsaný… A ty postřehy! Tobě to nepřišlo vtipný? Jo ty neznáš ty fotbalový týmy? Ale vždyť to přeci nevadí…" Ehm.
O knížce napsal Ondřej Horák v Lidovkách tady.
Zatímco z Baru Sport jsem měla radost Obří, z Obří broskve jsem měla radost pramalou. Z loňskýho Rock Café si ji pamatuju jako veselou bandu s nadmírou nástrojů, jejichž možnosti sice kapela neumí úplně využít, ale nahradí to nadšením a přátelstvím, jako skupinu s dobrou zpěvačkou a klávesistkou v jedné osobě a vtipným frontmanem Cannym. Pak jsem začala číst Cannyho blog, který mě úplně nadchnul. Pak jsem začala mít ráda jejich písničky Řezníkovu ženu a Hlídám těkavou, jež nasadila Velká sedma. Ale teď se ukázalo. Ukázalo se, že:
Obří broskev stále neumí využít potenciálu všech svých nástrojů a že je to docela průšvih. Když má kapela klarinet, saxofon, klávesy a dvě kytary, proč do toho musí pořád všichni řezat? Proč si navzájem nedávají víc prostoru? Proč to neustále hrnou dopředu jako stádo bizonů bez kontroly? Proč nevymyslí trošku nápaditější harmonie? Proč nedají víc možností zpěvačce, která má krásnej hlas a jejíž dvojhlasy s Cannym dávají písničkám o sto procent víc energie a pelu? Proč se Canny tváří tak nasraně, proč z něj mám na pódiu pocit, že je to špatná kopie Mardoši? Proč se mi líbila zas jen Řezníkova žena? (Protože má netradiční melodii, úpravu a protože je komorní, ne tak bez citu nacpaná jako zbytek) a Hlídám těkavou (protože tam má prostor zpěvačka a její klavír, jen kdyby víc otvírala pusu – zpěvačka, ne ten klavír). Ach, je to škoda, ale myslím, že si dám s Broskví zas chvíli pauzu.
Součástí akce byl ještě koncert Anny K. (slyšela jsem sice jen tři poslední písničky, ale docela milý překvapení. Nezní tak uměle jako v rádiu, docela jim to šlapalo a je dobrý vidět Gumu Kulhánku na podiu) a skupiny Priessnitz, který už jsem v klubu neslyšela hodně dlouho. Taky milý překvapení. Poslední deska mi přišla nudná, jako by za stěnou a levou zadní nazpívaná, tady měl ale Priesnnnitz energii (ve srovnání s Broskví mají jen kytaru basu bicí – ale jak jim to šlape). Kdybych se necejtila provinile ("Pojď, ta Broskev je taková zajímavá kapela…"), zůstali bychom až do konce.
