Letos jich ještě doufám uvidím hodně, ale už teď, v dubnu, mám o numeru unu jasno. Často musím myslet na skvělou výstavu Aleny Kučerové U Kamenného zvonu, kterou jsem viděla asi před třemi týdny. Vtipný a hlavně perfektní ilustrace k Morgensternovi (dižestiv, nebo naopak aperitiv?). Výstava zabírá celý dvě patra, ale to, co bylo třeba u Kremličky zbytečně nad míru, tvoří u Kučerové logický koncept. Vynechat něco z toho by byla velká škoda, tedy minimálně pro nás, voajéry. Tohle byl opravdu velký den otevřených dveří Aleny Kučerové, řekla bych.
Líbí se mi její precizní a jasný přenesení nápadu do plechu, znám to, dírkování jako čárkování je osvobozující. Skvělý tisky i objekty, malby, pozdějš až tak nějak smutná rezignace a odchod do ústraní. A to je na těch věcech z poslední doby dobře vidět, pečlivě vystavěný objekty klacíky přibitý hřebíčkama stejně důsledně a přesně, jako ty dírkovaný plechy…
Takovej řád a zároveň něco tajemnýho z toho dýchalo, radost z práce a zároveň práce jako terapie.
Ale Osma v neděli s milým výkladem pana Endji byla taky dobrá.
To máte tak, Osma, to je jiný kafe. Floutci, co se narodili v roce 1885, měli rádi zvláštní barvy, sebelítost a přeskakování z ročníků AVU do UMPRUM. Když se měli sami nakreslit, tvářili se trošku víc rozervaně, na obrázku z roku 1907 byli ještě spíš impresionisti, aby o dva roky později řvali jako expresionistický šelmy. Ale někomu ten lidově-impresionistický opar zůstal, někdo kreslil hory jako Cézanne a postavy na koni jako Lhoták, někdo sám sebe viděl jako Tahiťanky a později se více méně všichni dostali ke kubismu (jako Rykr, který se k němu přiklonil po shlédnutí výstavy Kubišty, noné, to je pravda!). A Filla z nich stojí nejvíc peněz a nejčastěji se kopíruje, protože kubistickou fajfku, tu vám nakreslí i Péťa z osmý bé při hodině kreslení.
Oder?
Zítra
Kdybych to se sebou tehdá myslela vážně, haha, a kdybych tehdá bejvala lepší, haha, upravovala bych dneska knížky, hrála si s písmem a měla strach, esli se uživím, ale zase bych se na to nemusela jenom chodit koukat. Proto mě potěšilo, že jsem tuhle v noci zapla telku, a tam běžela revue "333" a byla celá dlouhá o současné typografii a knižní úpravě. Zajímavej a precizně obrazově připravenej pořad se všema esama, Solperou i Babákem. Jen kdyby ten Mr. Jan Lukeš nekladl hloupý otázky typu "A tohleto, to je jako co? A to jste vymyslel? Ale vy to sám po sobě nepřečtete, že ne?" a neby u toho tak uslintanej a samolibej, nebo jakej.
Inu, jsou dobří, a já mám stejnak vždycky radost, že se na jejich výtvory můžu chodit dívat, těšit se s nimi a nechat se inspirovat. I když mi s kompem prodejci dodali jen tu "otřesnou" sadu písem, jak pánové, co tomu rozumí, tvrdí. 