Už to neni tak, že jdu do obchodu pro banány a mlíko a přinesu místo toho zmrzlinu.
Už je to tak, že vlezu na Facebook s tím, že si chci z profilu Radiohead stáhnout fotku. Ale před tím si přečtu zprávu, napíšu pár komentářů, prošmejdím nový profily a jdu si po svým.
Ha, a kde je ta fotka?
No, hlavně že mám zmrzlinu.
"V bakelitových očích jí hráli všichni čerti badminton".
Čtu Lvíče od Škvoreckýho a je to boží.
17. listopadu 1989 jsme bydleli na Babě, za patnáct dní mi bylo devět let a spát jsem šla jako obvykle asi tak po večerníčku. Když mě už dávno za tmy vzbudil o sedm let starší brácha, který tehdy chodil na gympl, a řekl mi, že "se vrátil z masakru" a "kde jsou naši?", jen jsem něco zabručela a spala dál. O nějakým "masakru" jsem neměla ponětí, kde jsou naši, to jsem taky nevěděla. A chtěla jsem spát.
Rodiče v tu dobu pobíhali kolem Národní a sháněli bratra, protože o něj měli strach. Samozřejmě, že se minuli. Brácha se s kamarádama schoval před policajtama, kteří pročesávali domy kolem Národní, v Mikulandské u jistých Pecharů. Pak jim tam ještě leta nosili na 17. listopadu kytky.
Mámu na Národní obtěžoval nějakej policejní jezevčík, z toho byla historka ještě několik pátků, a když naši zjistili, že je venku hrozně moc lidí a bráchu nenajdou, vrátili se domů. Chvíli po něm. Radostné setkání, in a way.
Co bylo ráno, to si nepamatuju. Ale stejně mám pocit, že dvaadvacet let je jako nic.
Kromě toho, že se teď ve třetím patře tak trochu trápim, se taky ráda koukám z okna. Už jsem o tom psala na začátku roku 2009, kdy jsem tu začínala. Výhled pořád stejnej, je-li mlha nebo smog, nedohlédnu na Strahov. Ale zase tadyhle kosmická loď nabírá obrovskejch rozměrů a pozor, ground control to major Tom, už letíme, takže čau.
Bože, jak by se mi ulevilo, kdybych šla a přede všema řekla: Ty seš takovej čůrák.
Nebo čurák? Hodí se vůbec větu s tak sprostým slovem začínat slovem "bože"? Smí se takový věci vůbec říkat? Přede všema? Neni to zbytečný? Nebylo by to pak spíš trapný? Bylo. Navíc by to ničemu nepomohlo.
Uf, ale aktuálně.cz se mi trochu ulevilo. Zlatej blog.
—————
Mám ráda rovnováhu věcí, proto přihazuju taky nějaký pozitivní emoce. Tadyhle Emily Brontë alias Kate Bush vydává 50 Words For Snow (k poslechu zde). Je to samozřejmě bezva deska, protože you read your Emily Dickinson to ani jinak neumí. Ale tohle, to je podle mě čirá podzimní a asi i zimní krása. Kate Bush a Elton John.