17. listopadu 1989 jsme bydleli na Babě, za patnáct dní mi bylo devět let a spát jsem šla jako obvykle asi tak po večerníčku. Když mě už dávno za tmy vzbudil o sedm let starší brácha, který tehdy chodil na gympl, a řekl mi, že "se vrátil z masakru" a "kde jsou naši?", jen jsem něco zabručela a spala dál. O nějakým "masakru" jsem neměla ponětí, kde jsou naši, to jsem taky nevěděla. A chtěla jsem spát.
Rodiče v tu dobu pobíhali kolem Národní a sháněli bratra, protože o něj měli strach. Samozřejmě, že se minuli. Brácha se s kamarádama schoval před policajtama, kteří pročesávali domy kolem Národní, v Mikulandské u jistých Pecharů. Pak jim tam ještě leta nosili na 17. listopadu kytky.
Mámu na Národní obtěžoval nějakej policejní jezevčík, z toho byla historka ještě několik pátků, a když naši zjistili, že je venku hrozně moc lidí a bráchu nenajdou, vrátili se domů. Chvíli po něm. Radostné setkání, in a way.
Co bylo ráno, to si nepamatuju. Ale stejně mám pocit, že dvaadvacet let je jako nic.