Noční tramvaje jsou tak trochu jako přesýpací hodiny; a já mívám pokaždý strach, že se mi jedno z těch zrnek vyzvrací za krk.

Líbí se mi, když se jen tak mimoděk potvrdí, že svět by někdy mohl bejt v rovnováze.
Kings of Convenience zpívají I´d rather dance with you than talk to you a culí se u toho, Plan B trochu nasraně říká Who Needs Actions When You Got Words. A nikdo mi nedá pokutu, když budu mít ráda oboje.

Druhá deska.

Nechce se mi věřit, že by všichni ti pravdaři nečetli Canettiho.

Na co nadáváme, když nadáváme na Nightwork?
Na sebe?
Na ostatní?
Na to, že jsme se zase nachytali?
Nebo na to, že se nachytali oni a my jako jediní ne?
Na to, že ignorance is bliss,
protože ti kluci jsou o kousek, ale jiná generace?
Na to, že jsou si nebezpečně jistí, že se to nikdy nevrátí?
Na to, že nikdy nebudeme tak hezcí jako Dyk, nikdy nebudeme tak dobře zpívat a za naši smysluplnější práci nikdy nedostaneme tolik peněz a uznání navrch?
Na to, že to s masou bylo a bude vždycky tak, jak E. C. napsal?
Cože?

Už bych se na to nekonečný vymezování se za plotem z latěk ze vzácnýho dřeva vykašlala.

Jako kdybych se teď měla tři dva jedna teď rychle rozhodnout, jestli to zpívají Soundgarden, nebo Pearl Jam, tak se asi spletu.
Zero Chance.