V pátek večer jsme s Pejzi narychlo domluvily večírek, honem jsem uvařila upekla a sezvala starou gardu. V noci jsme hýkali a plácali do kolem, z kazeťáku totiž hrály Živé kvety. Všichni se těšíme na červnovej koncert, dnes jsem o tom v přetlaku radostných emocí z poslechu (o emocích bude dnes ještě řeč) napsala basákovi Jurovi. Fakt se na ně moc těším, poslední autentičtí pravdaři v Rakousku Uhersku.
Spát jsem šla po onom pozdě. S vědomím, že ráno buď 1. stanu, 2. nevstanu (stát se může cokoliv, o tom také ještě uslyšíme).
V sobotu v sedm ráno mě vzbudilo sluníčko, což by v pátek večer málo kdo čekal. Jasný povel: jedeš na výlet. Připravila jsem si svačinu, chleba s vařeným vajíčkem a ředkvičkama, pěkně pálivejma, jablko a banán.
V devět jsme se naskládali do autobusu a pod taktkovkou Lucky odjely do Nového Knína. Muzeum zlata, kavárna, někteří si ve čtvrt na jedenáct ráno dávají čtvrtku kachny či králíka s knedlíkem. Patnáct kilometrů je patnáct kilometrů, co kdyby nestačily obložený rohlíky? He, co pak?
Náš cíl byl Štěchovice, tjadada, laso přes rameno, kletr na záda.
Cestou jsme potkali ovečky. Jako pohorská vesnice. Já nechci jít nahoru, já chci radši dolu, ovečky se pasou, ukážou mi ocásky. Všechny ovečky měly místo ocasu jen takový bobek (viz foto, ovce bezocasá), jen jedné trčel z kostrče dlouhý ohon, vážně, takovej, jakej mívají trampi na klobouku. Ale nééé liščí, prostě normálně ovčí ocas, jako má pes či zebra. Nikdy jsem neviděla ovci s takovým ocasem.
Krajina podé Kocáby je neuvěřitelně malebná, meandra sem, meandra tam, jedna louka za druhou, olše, vůně mateřídoušky, taková chudší sestra Kosáče. Už víme, kde Foglar bral, od koho občas opisoval.
Osady kolem Kocáby žijí svým vlastním tempem, modem. Všudypřítomný vtip trampské vlny, totem, kamarád, šerif. Hřiště na volejbal a nástěnky vybavené lokálními historkami. Je v tom něco sympatickýho, na druhou stranu tenhle druh humoru mi není úplně blízkej. Koneckonců, jsem tu jenom na návštěvě. A navíc, Dashwood jako Hollywood.
V Dashwoodu to vymakali do detailu, jezdí jim tam autobus. Přímo na Smíchovské nádraží. Kudy? Kdo ví.
Na výletu s Lucčinejma kamarádama jsem byla podruhý. Je to tak trochu zvláštní, ale sympatická směs akademiků a jejich známých. Tentokrát manželský pár, jí není ani 30, ale jemu už bylo 70, a tak může jezdit zadarmo autobusem. Divný? Ani trochu, nic neni přirozenější než tenhle jejich svazek, neuvěřitelně mladistvej. Další pár dělí odhadem 25 let, přirozené ale to neni ani trochu. Klub otlapkávačů v každé chvíli, za každou cenu. Jeden vtipnej, ale podivínskej matematik, jeden bodrý Slovák z cimbálovky, bílý ponožky do trekovejch sandálů na výlet. Čtyři měsíce v Argentině, jen tak, a tu kachnu v 10:15 si dal právě on. Dvojice ve středních letech s malým synem v sedačce, mají zajímavej život, protože si ho zajímavej umí udělat. Nenudila jsem se ani chvíli, díky za to, že jsem s vámi mohla jít – a dnes si Fastum gelem mazat namoženou nohu.
A v neděli ten fotbal, sportovní katastrofa. Nebo že by naši milionáři dostali, co si zaslouží? Možná.
To je zajímavý, takovejch emocí kvůli fotbalu. Mám za to, že spousta lidí už umí opravdový emoce ukázat jenom při sportu.
Inflace emoce. To by byl název pro kapelu.
Aristotelův theorém: Musíme dát gól a pak už se může stát cokoliv.
V tom je prý fotbal krásný.