Archiv rubriky: Nezařazené

Na Kulaťáku visí z domu vedle galanterie kabel. Není moc tlustej, taková silnější šňůra na prádlo. Pokaždý, když kolem (nebo pod ním?) jdu, mám chut za něj zatahat. Jestli se třeba něco nestane. Nojo, ale ten káblík končí asi tak tři metry nad zemí. Je to přesně taková ta délka na provokování, ale pěkně doma, za pecí, protože takhle vysoko nikdo nevyskočí.
No ale kdyby vyskočil!
Pokaždý si vzpomenu na hodiny tělocviku a šplh na laně (šel mi!). Hnad pak si ale taky vzpomenu, že takovej tenkej kabel by mě stejně sotva unesl, takže co, to by pak byla jenom ostuda, podivejte, na chodníku leží slečinka s ještěrkou v klopě, cože? ona šplhala po tom kabelu? je normální?
Ale fakt bych si ráda zatahala, to teda.
Dneska jsem si místo toho šla dát kukuřici vedle do kfcde.

Nejlepší kapela z Chicaga a okolí. Co, z Chicaga a okolí, prostě nejlepší kapela. Moje nejlepší kapela. Moje nejlepší kapela teď.
Moje nejlepší kapela teď se jmenuje Wilco.
Zahraje v Praze.
28. září.
V Arše na Stimulu.

(Když pojedu dvacet šetkou a osmičkou, bude mi to z domova trvat 35 minut.
Když pojedu vlakem z Veleslavína na Masaryčku, bude mi to trvat asi tak 30 minut.
Když pojedu autobusem a tramvají z Wenzigovy, bude mi to trvat asi tak 25 minut.
Když půjdu pěšky z Axy, bude mi trvat asi tak 3 minuty.)

Tyjo, Wilco v Praze, to je fakt boží.
(tady někde jsem na nich byla v Eindhovenu a taky to bylo boží, tohle je ale eště trošku víc, asi možná soží a mroží, jak by řekl Mgr. Klexandr Aliment. To je prostě super.)

Tehle klip obsahuje asi tak všechno, co mám na Wilco nejradši.

(Ty obrázky jsou z Wilco webu.)

 

 

Mám takovýho bejvalýho kolegu Aleše, kterej je bejvalej kolega, protože odešel do jiný práce, což dá rozum, a pořádal rozlučkovej večírek v Legendě. To je taková hospoda na rohu Rumunský a Legerovy, o který se pořád nemůžu rozhodnout, jestli tam vaří dobře, nebo moc ne. A tak ten Aleš tam měl večírek, dlouho jsem ho nemohla najít, protože byl dole, kde jsem nikdy nebyla, a ještě před tím, než jsem našla to správný zákoutí, jsem narazila na nějakou seniorskou oslavu, ale pak nakonec dobrý. Po dlouhé době věečírek. Víno, sodovka, salát, povídání o práci a o olypmpiádě. Ptala jsem se blízkých duší, jak se má člověk tvářit, když neni úplně spokojenej (milé smsky, vtipné, děkuju!), ale nakonec jsem to, myslim, zvládla, jsem ráda, že jsem se nechovala moc zle, tak, jak to někdy umim, když si to nesrovnám.
Domů mě vezl pan Poki, bydlí na Petřinách a v autě má kompletního Kryštofa. Tak jsme si pustili oblíbený verš srdce mé proletí střepem/srdce mé je kůň s hendikepem a dojeli domů doporučenou rychlostí.
Srdce, tu písničku mám vážně ráda.

Hm. Zítra je velká porada.
Jo, abych nezapomněla, na Kouli máme exkluzivně nové Gorillaz.