Mám takovýho bejvalýho kolegu Aleše, kterej je bejvalej kolega, protože odešel do jiný práce, což dá rozum, a pořádal rozlučkovej večírek v Legendě. To je taková hospoda na rohu Rumunský a Legerovy, o který se pořád nemůžu rozhodnout, jestli tam vaří dobře, nebo moc ne. A tak ten Aleš tam měl večírek, dlouho jsem ho nemohla najít, protože byl dole, kde jsem nikdy nebyla, a ještě před tím, než jsem našla to správný zákoutí, jsem narazila na nějakou seniorskou oslavu, ale pak nakonec dobrý. Po dlouhé době věečírek. Víno, sodovka, salát, povídání o práci a o olypmpiádě. Ptala jsem se blízkých duší, jak se má člověk tvářit, když neni úplně spokojenej (milé smsky, vtipné, děkuju!), ale nakonec jsem to, myslim, zvládla, jsem ráda, že jsem se nechovala moc zle, tak, jak to někdy umim, když si to nesrovnám.
Domů mě vezl pan Poki, bydlí na Petřinách a v autě má kompletního Kryštofa. Tak jsme si pustili oblíbený verš srdce mé proletí střepem/srdce mé je kůň s hendikepem a dojeli domů doporučenou rychlostí.
Srdce, tu písničku mám vážně ráda.
Hm. Zítra je velká porada.
Jo, abych nezapomněla, na Kouli máme exkluzivně nové Gorillaz.