Archiv rubriky: Nezařazené

Přineste si prosím nějaké stížnosti na život.
Těšíme se na vás i na ty stížnosti.

Selfbrush: "Nejdůležitější je mít dobrý text – jinak bych se ubrnkal, protože dobrých slov je míň než melodií." (Postrcap).
Tipovala bych to na velkou pravdu.

Noví Wilco.
I kdyby se všechny ty souhry náhod za lidovkový roky let měly zdrcnout "jenom" na Wilco…
…tak co?
Tak nic, jenom že jsou pořád super, pořád extra blízcí, pořád emotivní.
Takže moc děkuju vlastně.

Prosím zubaře, ať mě nevolá k tabuli.
Vždyť jsem byla před čtyřmi měsíci
a uměla jsem.

Obsah pračky čeká na vysvobození, ale to neva. Sedla si k blogu, že bude psát, takže tak.
Vždycky jí cestou (metro, tramvaj, Kulaťák, Vinohrady) něco napadne, co by si chtěla zapsat, ale pokaždý to nějak zaplaší, vyplaší. Teď sedí, z ipodu jí přes takovej malej zesik hraje starý Antony (ten nový je moc ukníkaný, ještě pořád si na něj nezvykla) a ona se snaží nastrkat myšlenky a slova do přihrádek, kdepak, nejde jí to, jak by chtěla. Trošku se to tam vrtí, jako ty léčivé larvy pod gázou, o kterých psali v posledním Instinktu. Koupila si ho kvůli Šoralové a Soukupovi na obálce, jako kdyby neznala ty novinářský triky. Ten pár se jí něčím líbí… je takový potměšilý? Takový nějaký.
———-
V pátek nepracovala. Sbalila si batůžek a brusle a čekala na Hroudičky, až ji vyzvednou. Cestu na jih začali na hřbitově. Každý ke svým milým, slzy pod slunečními brýlemi, úhledná mramorová deska, vyprávění, kytky, svíčka.
Posílám pusu.
———-
V autě vypouštíme do vzduchu obavy. Dáváme jim tvar v podobě slov, tak trošku se zmenšují a my se jim tak lépe stavíme.
Cesta do Hradiště je nádherná, barevná, hlavně žlutě řepková. Jaro je krásné, "to ví každé malé dítě", a tak to víme i my a pořád si to v duši i navenek opakujeme, abychom to náhodou nezapomněli.
Hradiště je od zábavy. Tomáš je dobrý hostitel, velmi. Grilujeme, snášíme všechny dobroty. Jsou tam s námi děti, Šimon, Kilián a Jůla. Už jse s nima legrace, staví se na vlastní nožičky, smějou se. I Jůla se zdá trošku lepší. Smějeme se s nima, jsme pomalí, unavení a uždibujeme z překypujícíh mis. Nikam nespěcháme, užíváme teplých volných dnů s doubravánčími fragmenty. Včere se neopíjíme, kdepak. Zlověstně fučí a hned potom začne pršet, a tak všechno rychle uklidíme, přesuneme se do stodoly, kluci hrajou gastro jazz, povídáme si, smějeme se a brzo jdeme spát.
Druhý den procházka s kočárama do pole, je teplo, ale větrno. Děti jsou hodné a my hovoříme o všedních dnech.
Dita nás odpoledne odváží na letiště, brusle s sebou. Brusle! Dárek od Ježíška, Honzy a Zuzany. Prvně po letech. Jako malá jsem hodně jezdila na zimních bruslích i na kolečkových, dvě kolečka vepředu, dvě vzadu, barevná plátěná bota. To musí být jako plavání nebo lyžování, říkám si, tos nezapomněla, ale moc tomu sama nevěřím. Ale je to dobrý, osměluju se a i když trochu zapackám, jezdím si sem a tam, dokonce zkusím slavné přešlapování pozadu a ono to jde. Jezdíme po letištní ploše, míjíme kluka, co se s tátou vedle v sedle učí řídit auto, pár tunerů, všichni jsou rádi, že je teplo. Nakonec se fotíme pod Tomášovám foťákem, jsou to legrační fotky.
Ale ty brusle super.
V neděli se mi podaří začíst se na chvíli do Chabonova Židovského policejního klubu, knížky, kterou mám rozečtenou už několik měsíců a na které se ukazuje, jak Koule dokonale ohlodává kostičky. Nenechá na nich žádný maso, žádnej čas na začtení. To je nepříjemná novinka. Jenomže. Nemůžeš si za to vlastně spíš sama? Můžeš. Ale ono se to zlepšíl (věřím a slibuju zároveň).
V poledne do Blatné na zmrzlinu a potom domů do Prahy.
Ještě vezmu kolo a jedu za babičkou. Mám starost, ale animace se docela povede. Navrch si dávám kopec od Billy k Poliklinice, ten kopec nikdy neni tak strašnej, jak se zdá. Protože? Protože pak už je to jenom dolů.

Koleje. Dva večery za sebou jdu domů tak, že Vokovice cinkají. Jede vlak.

Po dlouhý době poprvé mě mrzelo, že s Doubravánkem zpíváme, když je jinej koncert. V Roxy lezly oči navrch hlavy těm, kteří přišli na WWW. Nová deska bolí jako sůl v ráně, je plná napjetí a nervozity. Přesně to, co je třeba slyšet, aby se to cestou domů noční Prahou mohlo vstřebat (Canny o tom hezky psal, tak nějak).
Víc chodit na koncerty, víc, víc poslouchat, aby to lépe fungovalo. Jenomže naše Koule má velikou pusu a žaludek a spoustu toho sežere, nejvíc času a enegie. Náročný to je, ale zase cejtím, jak mě to v týhle chvíli baví, smysl/ne/smysl,
První tiskovka za stolkem. Poprvé nekladu otázky, ale odpovídám. Začínám kurážně, ale pak trochu koktám, nakonec se to zase srovná, do odpovědi zapojuji i gesta a mám pocit zásadního sdělení, hoho, i když někde vzadu je mi jasný, že před Alešem není zásadních sdělení. Nevadí, na chvíli si to užívám, ach, zásadní sdělení.
Zopakujeme si je v úterý.

A taky jsem si teď vzpomněla, jak jsem potkala Lukáše. Lukáš tedy potkal mě. Lukáš na mě zatůtal. Jel od jakési poradkyně. Já jsem šla na poslední autobousek v půl sedmý. Lukáš je milý. Dlouho jsme se neviděli, a tak jsem nasedla do auta a nechala se odvézt na Karlák. Lukáš je moc milý otec dvou malých dětí. Ale my se jenom přátelíme, to zase ne, i když se rádi vidíme, to zase jo.

V Bille, mezi úsekek zeleniny a těstem na štrůdl.
Nějaká babička k zaměstnanci, nesoucímu pytle s cibulí: "To je dobře, že vy tady neusnete!"
Tázavé pohledy, zamrzlé pohyby.
"Jako ty naši politici. Oni tam pořád asi spí, v té sněmovně!"
Všechno je rázem jasné a každý si zas může jít po svém nákupu.

Přijel Honza z Belgie, mají tady summit. V půl devátý na večeři. Home office, taky proto, aby si mohli přijet pro skříň a odvézt si ji. Odvézt si ji do nový rodiny. Přijela sanitka pro zvířata, pet-medic nebo tak něco, a místo psa si naložili skříň. Starou dobrou ikea skříň, pět šuplíků, dvě další police, kterou jsem teď prodala přes aukro. Třetí položka, po porcelánu a dečkách. Objevuju aukru a prodávám starej život. Čas ukáže, jak to bylo správně, jestli vůbec něco ukáže.
Zpátky k jídlu. Ze svojí sbírky zvadlejch receptů jsem vykoumala, že uvařím rizoto s šafránem a lososem. Cheescake už umím zpaměti a rukolovej salát je natotata. Stejně jsem to všechno vařila asi dvě hodiny.
Táta i Honza si pochutnali.
Ve vzduchu visely nenačaté otázky,

to proto, že u stolu chyběla maminka a žádná náhradní maminka nikdy nebude,
dohromady už nás drží jen máloco,
každej se snaží hledat svoje štěstí
což je na jednu stranu jasný, na druhou smutný,
ale tak to asi má bejt
(říká si, ale má na krajíčku, protože je vlastně malá holka)

a jídlo jí ještě zbylo na zítra do krabičky do práce. Tam, co dělá šéfredaktorku.

O víkendu jsem projela na kole Šárku, Babu a Střešovice, tři části šestky, který jsou moje, naše, jsou blízký. Na Babě zvláštní pocity, jako by za záclonkou, na půl na návstěvě, na půl "dobrý den, tak já si ty boty radši zuju."

V neděli horko, skoro léto. Hrajeme s Vojtou v Suchdole tenis, nakonec docela dobrý, ale životy se nevrátěj.

Večer Berry v Akropoli, jako by sjetá vílá, franouzská hvězdička, usmívá se, zpívá a za sebou má skvělou kapelu:
Dala jsem jim tři a půl pěticípé hvězdy. Ažaž.

Sytej víkend. Jenomže kdo by věřil hladovému.