Archiv rubriky: Nezařazené

normálně háčkovala čepici.

Narodil se Kilián, Kilián Doubrava, Kylián Nedory dnešního světa? Snad ne. Hodně štěstí!
Narodila se taky Pejzi, ale před dvaceti sedmi lety. Všechno nejlepší!

Poprvé v životě jsem si nechala udělat sono prsou, když TO máme v rodině. Paní doktorka se usmívala, porád brebentila a nakonec mi do zprávy napsala, že obraz věkové kategorie přiměřené ml. žlázy ve všech kvadrantech, bez ložisekových odchylek, bez známek maligity.
Měla jsem radost, přijdu zase za rok.

Dva dny v lázních Velichovky na reportáži o wellnes programech, jsem rozmasírovaná k rozpadu, med na zádech, čokoláda na zádech, kameny všude možně. To bylo tedy příjemné, ovšem Velichovky jsou fakt díra, tak akorát na čtyři dny lenošení.

Jeden večer U Zlaté studny, nejnóblejší restaurace, kde jsem kdy bylas doktorama. Dala jsem si lanýžový rizoto za 460 korun, protože svíčková za 780 už mi přišla drahá. Jsem blbá.

Japonský Harmasan s Jiřím na Slamníku. Před devíti lety bych si nepomyslela, že ty svoje pankáčský rýmovačky budou hrát ještě teď, s dětma, akademickejma titulama a s jednatřicítkou na krku. Ale hrajou a je to vlastně pořád docela sympatický. Místo Klonfara na kytaru hráli Kalifukovi bratři, na pozoun a na klávesy. Překvapivě dobré, nepřekvapivě jsou všichni tři úplně stejní, stejný babyfaces, stejně balené cigarety, jistě i stejně vyfukovaný kouř šikmo vlevo. To už jsem nemohla zkontrolovat, o půlnoci jsme odešli.

Kdyby se hlasovalo, zvedla bych obě ruce a ještě minimálně jednu nohu, abychom i letos jeli po stopadesátý šestý na Kosáč. Ale ono se nehlasovalo a rovnou se jelo na nové tábořiště u Horního Dvořiště, které na svých jarních cestách našli kluci a spol. Na konci světa, hned u hranic s Rakouskem. S Pejzi a Veronikou jsme tam po čtyřech hodinách jízdy autem a sedmdesáti písničkách Živých kvetů (hlava praská, ale chce pořád víc a víc) dorazily v pátek v noci. Když jsem se probudila, uviděla jsem napodobeninu Kosáče.

Kosáč v menším, jižněji, se stejně chladnými večery, ale ne tak útulný. Stejně paráda.
Na tábor jezdím poslední roky jen na víkend, takže si vlastně nemám co stěžovat. Na Kosáč už nás stejnak nedá dopustit už jen pár. Adam a ostatní mají pravdu, podél Kosáče známe každej metr. A tohle je důstojná náhrada, to, co máme rádi, ale s jinou, novou a stejně zajímavou mašlí.

Během víkendu jsme nedělali nic zásadního. Prázdniny. Rozkoukávali se po táboře, sekali/štípali dříví, na otravným obrovským nákupu jsem byla, tak trošku jsme se taky povalovali a v neděli vyrazili na výlet do Horního Dvořiště. Cestou na nás dával pozor čáp. Počkali jsme, až skončí německá mše (některý z dětí musí chodit do kostela i o prázdninách), koupili si Na Růžku nanuka a cestou do tábora jsme si smlsli na borůvkách. Na borůvkách!

V sobotu po nákupu jsme si připravili uzeniny na roštu a zapili je lahvovým pivem. Báža dávala na tu největší mastnotu, klobásky z Alberta v Kaplici pozor, jednu snědla, dala si pár loků piva a celou noc jí bylo špatně. Možná, že vypila málo piva?

Kluci totiž vypili piva dost a trávilo jim dobře.

Skauti ale umí jíst i celkem zdravě. Zelenina a čaj, běžný jídelníček. Ať je původně jak chce dobrej, vždycky skončí jako vyuzenej vývar. Unifikovaná letní chuť posledních patnácti let.

Po táboře běhají děti. V sobotu přijelo osmnáct lvíčat, nikoliv mladých hokejistů nebo fotbalistů, ale nadějí našeho oddílu. I u nás se plní náročné limity pro Peking. Kdo neuspěje, tomu přijedou nejvyšší představitelé Junáka setnout hlavu. Katovku na to mají vynikající.

Je to trošku přísný, já vím, ale co s tím mám dělat? Já jsem tu jenom jako vedoucí, omlouvá se pohledem Pišta. Děti trénují, Pišta tedy musí uklízet v kuchyni. Jinak mu výbor nepřiklepne prémiový banán ke svačině…

… a ani SK Vsakovačka Horní Dvořiště nesplní olympijský limit 580 slupek za tábor.

Sobotní oheň se povedl. Děti ho pěkně postavily a zapálily. Recyklujou starý dobrý scénky, nestydí se, baví je to. Vzpomínám na Game over a Novák, kam se…z před dvanácti let.
Se Sumcem jsme nikdy před tím dohromady nehráli, ale šlo to kupodivu bezvadně, brnkali jsme hlavně pro malý, a tak jsem na ohni poprvé v životě hrála Severní vítr, Dělání a taky Žádnej neví, kde jsou Domažlice a Bednu od Whisky. Zpívali jsme taky podle Já, písnička čtyři, novinky na trhu. Kolovaly buchty od rodičů (buchty, to je zázrak, kámo – Landa ve zpěvníku pro střední školy, sic!) a spát jsme šli mezi jednou a druhou.

Tábor, to je skoro nejvíc, kámo.

a já jedu zítra na tábor. Na naše nové tábořiště do jižních Čech. Těším se, moc se těším, a vlastně se těším i tehdy,když bude pršet.

Dostala jsem v empétrojkách nové Živé kvety. Sotva vydali jednu desku, už mají další. Je pořád stejně vzdorovitá, plná systémový beznaděje, vzteku a podivný (ne)lásky. Až moc tam tý beznaděje-je. Ale svět přece neni takhle černej. Mudrymudrymudry. Nebo je?
Každopádně ta deska mě umcaracacaca baví stejně jako všechny předchozí. Kvetáci, jak říká kamarád David z Bratislavy, skládají dobrý melodie, i zvuk je fajn. Kdyby Lucia nepřemýšlela tak tmavě, řeknu, že je to barevná deska.

Víte, co to je?
To je žlutej olezlej molitan a na něm tři uschlí pavouci. Před mým sklepem, kde mám ustájený kolo.
Je to nechutný a ať si to pan dotyčný nebo choť koukaj´ odnést.
—-
Jinak eště plná zážitků z oslav dvacátin Tata bojs na Hanspaulce v tělocvičně-sauně. Nečekaně vynikající zvuk. Každý kytarista hraje zhruba tolik písní, kolik let strávil v kapele. Divnosti s Markem nejlepší, řekla bych, že doba, kdy s TB hrál on, v běhu na douhou trať vítězí o kytarový krk.

V sobotu odpoledne svatba Lucie a Ondry, nyní Kundrových. Poprvé v životě jsem, ač holka ze šestky, navštívila útroby Písecké brány. Lucka měla krásný oranžový kalhotošaty, jak řekl Tob – gotickej kostým, Ondra byl trochu nervózní, asi jako sňatkovej podvodník. Tedy hodně štěstí!
Později odpoledne přejezd do Suchdola, kde tradiční garden party spojená s oslavou třicátin Péti – a vlastně i jejím návrtaem do USA – pomalu roztáčela svoje pingpongový nohy. Kdybych mohla hrát kdekoliv na světě každý měsíc obíhačku, tak na tuhle se vždycky těším nejvíc!

Nedělní návštěvu výstavy AVUáckejch diplomek ve Veletržním paláci jsem nakonec vyhodnotila jako ztrátu času. Všichni ti studenti jsou zruční, skvěle ovládají techniky. Ale… Svět a svoboda myšlení jsou skoro bez hranic, super, ale právě ty by možná někdy mladí umělci potřebovali. Jen tak cvičně, preventivně, aby se naučili zpřesnit výraz a neschovávat se za alibistický jména a slova. Do té doby totiž budou názvy Ztrácení a nálézání vlastní identity a jim podobné držet ochrannou ruku i nad tím největším kýčem a nudou.
Naopak na VŠUP se mi líbilo skoro všechno, co jsem viděla. Zajímavý téma diplomky byl re-design novin včetně MFD. Ačkoliv v teoretickým zakotvení měl autor spoustu chyb a noviny by podle jeho návrhu zřejmě vůbec nefungovaly, zdá se mi sympatický, že se o to pokouší. Je to spousta práce, kterou nakonec málokdo ocení.

Zametám terasu v nedělu ráno
Mám plnú hlavu spomienok
Nemyslím na spánok
Bolo to sladké
Po včerajšom koncerte
Hneď je lepšie na svete
Vy čo ste tu boli, vy to dobře viete
Bolo to sladké

Odpojte Temelín a zapojte Živé kvety
Zrušte večerní zprávy a pusťte Živé kvety
Přiřaďte cynikům diagnózu a předepište jim Živé kvety
Přiřaďte mi diagnózu a předepište mi Živé kvety
panebože, to bylo zase skvělý, jsem toho plná
a taky nenasytná
poslední pravda ještě žije, je to tak hrozně moc potřeba.
Díky všem milým, Davidovi, Pejzi, Jasoňovi i Ďurovi a jeho kamarádům za skvělej večer.

Radostná zpráva. Ve čtvrtek se Tomášovi a Andi narodil syn Šimon, malý nebyl, měřil přes 50 centimetrů a vážil 3,6 kilo. Prý v půl deváté, říkal Tomáš. V půl deváté, to jsme tak akorát dopíjeli s Cannym a Olinkou druhou dvojku tramínu ve Fraktálu. Večer klouzal jako sněžná koule od vrcholu do údolí, vlastně nezrychoval, jen se stával pevnější v kramflecích. Vydrželi jsme povídat od půl sedmý skoro do půlnoci, jako kdyby to tak bylo vždycky. Vezla nás stejná vlna v mnoha věcech a bylo to hrozně-moc-milý. Těším se na nějaký další povídání.

V pondělí večer jsem plánovala domácí odpočinek. Venku žhnulo a v nohách vokovice-smíchov-vokovice po kočičích hlavách. Nejdeš na Bonnieho Prince Billyho? ptá se v smsce Adámek. Interpreta znám jen z časopisů, pomyslím si, ale proč ne. Za chvíli jsme už postávali v Lucernabaru, Adámek upíjel z obligátní dvojky červenýho a kývali jsme hlavou do rytmu. Bonnieho kapela a vlastně celá produkce byla tak trochu z jiný planety. Přijela k nám pouť z Kentucky, říkám si. Všechno v dobrým, nejvíc mě zaujaly přesný a čistý trojhlasy s houslistkou a kytaristou.Celá atmosféra seděla k parnýmu dni a jen tak mimoděk čistila saze z hlavy. Návíc milý setkání s Bohdanem, Ivankou a Štěpou. Oči jim svítily nadšením, mají starýho lišáka Bonnieho rádi.

I sobota se nadmíru povedla. Pobíhali jsme s fragmenty Doubravánku z Kampy na Střelečák a poslouchali ostrovní hudbu. Bylo nám dobře, jak jsme společně seděli venku na trávě a mžourali do sluníčka. Večerní Klezmatics ve Valdštejnské zahradě pro mě byli novinkou, překvapením, třešní na čokoládovým sobotním dortu.

Zítra bude asi taky nějaký dort.

Je skvělý vědět, že kolem zase lítaj jiskry.
Jen v pravý čas vytasit zapalovač,
měla bych si nějaký pořídit.

První týden v září jedu do Portugalska.