Když to jinak nejde, beru si teda týdenní oddechovej čas.
Sednu si na lavičku, promyslím další postup, nakreslím si barvama na sklo standardky, odpočinu si, pojedu lyžovat a zkusím dovést vlastní družstvo k cíli.
Jasně, že se nic nezmění.
Jmenuju se po tátovi, je mi třicet let…
…and I made you trust in literature.
Jako žádnej blbej Alchymista, rozumíš.
V květnu na Sade, v červnu na Roxette.
Doufám, že neskončím jako můj milej brácha a nebudu vyhlížet každej reuninon Manfreda Manna. Smajl. Těším se, že s ním půjdu na tu Sade.
Tuhle jsme si s Irenou říkaly, jaký je to se vzkazama, zprávama a mailama. Dostaneš jeden, druhej, třetí, schováš si je, trošku ti z toho buší srdce a hlavně je nemažeš, protože je potřebuješ číst doma, v práci i v tramvaji, jenomže pak dostaneš další, a tak ty starý bez mrknutí oka smažeš, protože máš nový, lepší, bližší. A takhle to jde pořád, dokud se něco nestane. Who wants yesterday´s papers/nobody in the world, včerejší zprávy jsou míň než dnešní zprávy, pokud se z nich nevytáhne něco jako ze starejch tisků v Klementinu. Text ve vzkazech se mění, posouvá, vyvíjí podle toho, jak se mění, posouvá a vyvíjí blízkost, jenom nadšení je stejný. Radost není přímo úměrná obsahu, dá se regulovat a hlavně se tak nějak plíží. Žádná pitomá trojčlenka nebo tak něco.
Vždycky, když o tom takhle přemejšlím, říkám si, že by se mi líbilo mít placku last year´s troubles are so oldfashioned. Střídala bych ji s Repetition works.
S tím souvisí i písničky. Jasně, snažíš se zachovat chladnou hlavu. Ayo Technology by sis normálně nepouštěla pětkrát za sebou, ale jsou chvíle, kdy je to nutný, protože médium je zpráva. A tahle písnička přišla mailem, tahle písnička je zrovna to, o čem mluvíme, píšeme, přemejšlíme. Jenomže pak přijde den, po kterým se na Ayo Technology díváš jako na automobil s klikou. Něco jako fajn historka pro vnoučata, až budou trochu starší.
No a pak jdeš ráno do práce a říkáš si, ještě že existovali The Beatles, protože kdo by to za nás všechno formuloval? Tak si to pustíš pětkrát a řekneš si, však ono to stejně nějak dopadne, nejspíš tak a tak.
Tak. To by mě teda zajímalo, jak tohle dopadne.
Noční tramvaje jsou tak trochu jako přesýpací hodiny; a já mívám pokaždý strach, že se mi jedno z těch zrnek vyzvrací za krk.
Líbí se mi, když se jen tak mimoděk potvrdí, že svět by někdy mohl bejt v rovnováze.
Kings of Convenience zpívají I´d rather dance with you than talk to you a culí se u toho, Plan B trochu nasraně říká Who Needs Actions When You Got Words. A nikdo mi nedá pokutu, když budu mít ráda oboje.