Archiv rubriky: Nezařazené

Druhá deska.

Nechce se mi věřit, že by všichni ti pravdaři nečetli Canettiho.

Na co nadáváme, když nadáváme na Nightwork?
Na sebe?
Na ostatní?
Na to, že jsme se zase nachytali?
Nebo na to, že se nachytali oni a my jako jediní ne?
Na to, že ignorance is bliss,
protože ti kluci jsou o kousek, ale jiná generace?
Na to, že jsou si nebezpečně jistí, že se to nikdy nevrátí?
Na to, že nikdy nebudeme tak hezcí jako Dyk, nikdy nebudeme tak dobře zpívat a za naši smysluplnější práci nikdy nedostaneme tolik peněz a uznání navrch?
Na to, že to s masou bylo a bude vždycky tak, jak E. C. napsal?
Cože?

Už bych se na to nekonečný vymezování se za plotem z latěk ze vzácnýho dřeva vykašlala.

Jako kdybych se teď měla tři dva jedna teď rychle rozhodnout, jestli to zpívají Soundgarden, nebo Pearl Jam, tak se asi spletu.
Zero Chance.

„Měla bys vědět, že já nic nedělám rovnou.“

Včera jsem byla v Cinestaru na novinářský ukázce turné/dokumentu Kryštoff/On. Bylo to super; napůl zajímavý, napůl naivní. Ale dobře udělaný, koukáš na plátno, kde Krajčo vykládá, jak seděli po zkoušce naproti v hospodě a poprvé tam z rádia slyšeli svoji Lolitu, záběr na hospodu a najednou světla na kapelu pod plátnem a šup, hrajou a zpívají Lolitu live. Musí to bejt docela těžký, strefit se do rytmu i melodie.
No a jak o tom teď píšu na Kouli a chci do titulku nacpat slova „Kryštof“ a „kino“, tak mě napadá jenom Kryštof se posral v kině.