Kousek za hranicema se nám zasekly stěrače. Zůstaly v poloze nahoře. Na temným parkovišti mezi spícíma tirákama jsme vyměnili pojistky (dvakrát), ale nic. Trochu jsem cestou tam i zpátky mžourala. Nejezděte s nefunkčníma stěračema, když prší. Je to nebezpečný, fakt.
Off-topic (top-topic): "Já bych natočil třináctou komnatu o bankovním účtu Ivety Toušlový, to bychom se dozvěděli věci." Ondra bejvá vtipnej.
Centro della cittá, la fermata Rialto
Kdybych žila v Benátkách, jezdila bych do práce vaporettem. Všechno by to dost dloho trvalo, ale ráda bych si přivstala; cestou bych si povídala s provozními. Všichni provozní od loděk mají rukavičky, fantastický sluneční brýle a pomáhají stařenkám vystoupit.
Kdybych potřebovala něco poštelovat doma, třeba takovou pračku, pan opravář by přijel taky na loďce. Náhradní díly schovaný pod špičkou.
Běhat bych chodila do čtvrti Arsenal a Giardini, pěkně podél břehu moře, a rande bych si dávala na náměstí svatého Štěpána. Na víno bych se ale posunula k rybímu a zeleninovému trhu ke stanici Rialto a nohy si cachtala z dřevěnýho mola.
Ráda bych docházela na Bienále, líbí se mi, jak jsou ty drobný instalace rozmístěný ve starých palácích, polorozpadlejch domcích ve čtvrti Castello anebo v továrních halách.
Dělala bych si zálusk na všechno to hezký oblečení, na který nikdy nebudu mít peníze ani velikost, kamarády z ciziny bych posílala na výlet ostrůvek Burano a jednou za čas bych se jela rozplácnout na městskou pláž na ostrov Lido, je to jenom kousek a voda čistá. Jedno odpoledne bych pořádně prozkoumala židovskou čtvrť a zmrzlinu bych jedla tak dvakrát denně, un gelato al fragola e banana. Kdybych se chtěla ztratit, nedalo by mi to moc práce. Znala bych tajemství prádla pověšeného napříč ulicí, jedla bych jenom pizzu, těstoviny a sýr a konečně bych se naučila pořádně kreslit a trochu italsky. Barevný plastikový hodinky za sedm euro kus a všechny druhy a barvy kožených tašek a kabelek bych kupovala u Vietnamců. Velkej výběr.
Anebo bych byla dost naštvaná, že v létě není ve městě k hnutí, život je tam dost drahej a že se tam vlastně trochu nudím.
So here we are in Italy
With a sun hat and a dictionary.
The air is warm, the sky is bright,
Your arms are brown you’re sleeping well at night.
So why does England call?
Písnička
Benátské prádlo
Canal Grande
Nízké Tatry 2011
V našem skautským oddíle jsme synchronizovaní. United by Gore-Tex, jestli mi rozumíte. Co nejlíp zabalený bágly, všechno uvnitř, žádný sandálky a karimatky venku. Roky společnýho ježdění na tábory a výlety tak nějak automaticky minimalizujou množství věcí s sebou; když víš, že si to všechno budeš nosit sám, kašleš na triko navíc.
Přemýšlíme úsporně i co se jídla týče (párečky a kaše mňam, ovšem), všichni máme dobrý batohy a hlavně boty, ponča a spacáky, lehký stany a bomba z loňskýho roku je vždycky lepší než bomba akorát koupená, protože je lehčí. Po příchodu na tábořiště v podstatě beze slov nachystáme ohniště, postavíme stany a začneme vařit čaj a polívku. Je to takovej rituál, kterej nám na cestách po večerech pomáhá šetřit síly.
Proto když jsme v Hiaďelském sedle (1060 m. n. m.) narazili na trojici kluků, kteří u ohně před útulnou (na Slovensku mají moc hezky udělaná tábořiště, útulny jsou čisté a běžně se tam pár lidí na noc vejde. Ne tak, když si trojice Maďarů postaví nahoře v patře v prostoru pro spaní dva stany, nikoho dalšího tam nepustí a ještě k tomu chrápe) popíjeli ze sedmičky vína, litrovky nějakého likéru a mluvili cosi o konzervách, defaultně nás to pobavilo.
Profil naší trati Donovaly – sedlo Čertovica. Asi 40 kilometrů, docela náročná cesta, nevyhnete se velkým stoupáním i sestupům. Trasa je to ale nádherná a dá se zvládnout za tři až čtyři dny s pohodlným přespáním na chatách nebo útulnách.
Před třemi lety jsme měli na slovenských poloninách moc hezky, dva roky zpátky Ukrajina jakbysmet, loni Černá Hora též bez dramatického deště. Letos se to v Nízkých Tatrách nepovedlo. Červánky nikdy nevěstí nic dobrého, a to se potvrdilo i po prvním dni chůze ze základního bodu, městečka a jinak zimního střediska Donovaly. Ještě jsme si stačili užít louky a hezkej západ slunce, ale pak začalo pršet. Druhý den nás čekal sedmisetmetrový výstup na Velkou Chochulu (1780 m. n. m.) a v sedle jsme byli kromě zmíněné partičky sami. Takhle v horách je družení s jinejma výpravama fajn, dodáte si odvahy a ještě rozmělníte pozornost.
Po červáncích většinou prší. Jo. To máte jako s vyrážkou po jahodách třeba.
Z party kluků se vyklubali vtipní Krnováci, strojaři. Jezdí takhle každej rok, jednou na vodu, pak zas na hory. Jak si sbalej bágl, to je jim jedno, a když jsme jim vykládali o našich dogmatech, smáli se pro změnu oni. Že tahají sedmičku vína a litrovku likéru? No a co, pět litrů už prý vypili ve vlaku. Dejte si s náma. S čajem v ešáku a s polomáčenejma sušenkama, který házím do placu, si přijdu jako chudá příbuzná. O stan se střídají. O fén, lak na parkety, piáno a bubínek (k piánu, přeci patří bubínek ne?, říká Honza) a další nezbytnosti se též střídají.
Bylo nám s nimi dobře a když nám druhý den odpoledne mávali od útulny pod Sedlem Ďurkové, kam jsme promoklí a lehce demotivovaní po náročném pochodu bez výhledů slejzali, říkala jsem si, jaký to máme štěstí na horský sousedy. K piánu přeci patří bubínek. Nebo ne?
Když prší a je zima, je to v horách trochu bezmoc. Ale jen trochu; pořád si můžete říkat, hele, támhle se to trhá. Za to nic nedáte.
V útulně pod Sedlem Ďurkové, kde šéfuje buddhisticky klidný kluk Tomáš, jsme uschli, uvařili si, zahráli si s Krnováky macháčka a přespali nahoře na postelích. Celou noc pršelo a ráno to všichni zabalili. Krnováci na vlak do Rožumberoku, Maďaří nevím kam, stejně tak Poláci a další parta Čechů. Naše statečná trojice pokračovala na Chopok a odtamtud na Štefánikovu chatu pod Ďumbierom. (Chataře Igora bych od Davida z Perel pokleslého výberu pozdravovala, ale bohužel sloužil až ve středu, řekli mi).
Štefánikova chata, nejmilejší
Na téhle hrozně sympa chatě (milá obsluha, za stan chtěli jen tři eura a sami od sebe nám do mokrých bot – to jsem ještě nezažila, aby mi do nich nateklo seshora – nacpali u krbu noviny) jsme se i díky radám horala s pekáčem buchet místo břicha nakonec rozhodli, že to ještě riskneme a dojdeme do sedla Čertovica. Odbočka – na předchozí chatě nám Tomáš říkal, že v těchhle končinách mají takový zvláštní závod, prý kdo nejrychleji uběhne trasu Čertovica – Donovaly. Tenhle profil, tedy opačný našemu, je prý lehčí, ale stejně. Jo, a vítěz to letos zvládl za patnáct hodin.
Cestou k Čertovici nepršelo, najedli jsme se borůvek, Babinského málem uštkla zmije, užili jsme si krásný výhledy i členitej terén. Jen co jsme ale zdolali poslední čtyřsetmetrové klesání, začalo opět lejt jako z konve. Výhledy nevlídné, hezčí část trasy za námi, palačinky před námi, za třičtvrtě hodiny jel autobus dolů a my se napevno rozhodli, že sjedeme do Liptovského Mikuláše a strávíme poslední dva dny v kempu Jasná, medvědi nemedvědi (nemedvědi), podíváme se do Demänovské jeskyně, půjdeme nalehko na výlet (zmokli jsme a to dvouhodinový klesání bylo na hlavu) a večery strávíme v místní kolibě na víně za euro dvě deci.
Cesta na Chopok
Nakonec jsme se stavili v úplně neuvěřitelným akvaparku Bešeňová, kde jsme se macerovali jako důchodci, a domů jsme se vrátili o dva dny dřív. V Třinci se nám nad plán porouchala lokomotiva. Za oknem pršelo a já jsem si vzpomněla, jak mi tu před 25 lety operovali znamínko. Byla jsem malá holka ve školce a máma mi každý den posílala přes známou doktorku Silvu hračku. Abych věřila, že je ubytovaná nade mnou. Nebyla, ale to jsem nevěděla. Hračky totiž rules. A náš výlet do Nízkých Tater taky.
Vzácná chvíle. Nepršelo, mlha se rozestoupila a dokonce jsme viděli sviště! Cestou z Chopoku (2004 m. n. m.) ke Štefánikově chatě.
A tenhle znáte?
Nene, žádný vtipy. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli to taky znáte; probudíte se a víte, že uděláte něco, k čemu jste se dlouho odhodlávali, ale co nebylo třeba udělat hned, takže jste to různě posouvali, měnili vlaječky priorit a tak. Říkám tomu naprogramovat se. A programuju se obvykle ve chvíli, kdy bezpodmínečně potřebuju novej podnět, zážitek, emoci nebo změnu rytmu. Výlet na Ještěd byla změna zaběhlých víkendů výstava – sport – babička – plus něco. A zároveň odškrtnutá položka z cestovatelskýho seznamu, přiznávám.
Na Ještědu jsem kromě půldenního lyžování v zimě 2009 nikdy nebyla. A hrozně jsem po tom toužila (to je tak, když si něco malujete, máte to namalovaný, vyšperkovaný a myslíte si, že ve skutečnosti to bude ještě o dost lepší). Ještěd, krásná stavba, dá se tam dobře dojet autem (tudíž se nemusí nikde spát). Cesta do Liberce v pohodě, nejvíc aut bylo jako vždy v Praze. Šplhání serpentinami tak trochu vzrušující. Kolem je to moc hezký a nikdy nevíte, co se objeví za zatáčkou. Ještě svítilo sluníčko, a tak mi bylo trochu líto, že nevyšel výlet s Jiřím a nešlapeme teď pěšky z Kryštofovo Údolí. (Nakonec se ale ukázalo, že alespoň jednou jsem se dobře rozhodla, v K. Ú odpoledne začalo pršet a kdybych absolvovala trasu obráceně, asi bych se naštvala. Ale popořádku.) Auto parkuju na parkovišti pod rozhlednou a poslední kilák jdu s ostatními. Je hezky a Ještěd je takhle z blízka majestátnej. Nahoře samozřejmě pěknej výhled, ale stavba jako taková se mi uvnitř moc nelíbí. Kupuju si párek v rohlíku a jdu se ještě procházet po okolí. Nezapomeňte si košíky. 
K narozeninám jsem od táty dostala navigaci. Vozila nás v Rakousku na horách a bezpečně mě dovezla i do milovanýho Kryštofova Údolí. K týhle vesnici pod Ještědem mi vybudoval vztah Reflex, kde jsem se o ní asi před čtyřma lety dočetla. Bylo to o Vánocích a já jsem ten venkovní Betlém a orloj a výstavu Betlémů a středověkej kostelík zatoužila vidět live. Vyrazili jsme tehdy po Novém roce ještě s Vlaštovkou a Neznou a Funí, byla strašná zima a spousta sněhu, ale vesnice jako z pohádky. Už tehdy mi bylo jasný, že ji budu chtít vidět i v létě. Nejlíp v kombinaci s Ještědem, na což jsem se už někdy během minulýho týdne na co, no naprogramovala.
Co vám budu povídat, Kryštofovo Údolí je pořád boží, pořád pohádkový. Kostel sv. Kryštofa ze 16. století byl tentokrát skoro otevřenej; tak akorát, aby byla vidět všechna ta dřevěná a malovaná pokorná krása a rovnej strop, to se dneska málokdy vidí. Jako někde na Haliči nebo na východním Slovensku. Viadukt v údolí Novina, kudy jezdí vlak z Liberce do Český Lípy, je hezkej i na jaře, když z něj nevisí kusy ledu, a dívat se na orloj můžu i za deště. Ta vesnička se mi tak líbí, že jsem začala přemýšlet (docela seriózně) o chalupě. Pár jich tam prodávají, roubenky zašlý, parádní. Kolik to tak může stát, říkám si cestou do Prahy, pár set tisíc? Ha, kdepak. Milion jedna dva tři.
V noci jsem pak ještě stihla muzejní noc, ale o tý zas na druhým blogu navystavu. Akorát škoda, že Židovský muzeum mělo i o půlnoci frontu až za roh. To bych nezvládla ani s košer vodkou.
Sytej den to byl. Naprogramovanej, ale hezkej a sytej. Syn sytej sýrovej.