"V srpnu 1943 jsem byl deportován z pracovního tábora v Gutenbrunn (Kobylopole u Poznaně) do Osvětimi. V táboře Osvětim jsem byl asi šest týdnů, odtud jsem byl přeřazen do tábora Fürstengrube. Pokud si pamatuji, bylo nás zpočátku asi 500 lidí, později měl tábor v průměru asi 2000 vězňů. Z 90 % nearijci, jen kápa národností polské a německé. Početní stav byl stále doplňován novými transporty z Birkenau. Vězni, kteří pracovali v dolech, s ohledem na to, že slabostí nemohli vykonávat těžké práce, byli odsunováni tzv. rücktransporty do základního tábora v Osvětimi." (…)
Takhle vypovídal přesně před 43 lety, 8. května 1968, pro Svaz protifašistických bojovníků můj děda Ervín, který pocházel ze sudeto-německé židovské rodiny. Všechny čtyři koncentráky a pracovní tábory přežil. Na ruce vytetované číslo – takhle se evidovalo v Osvětimi, než se jim to začalo "vymykat" – , po návratu vážil 36 kilo. Z nejbližší rodiny přežil jediný. "K doplnění bych uvedl, že jsem ztratil během druhé světové války se stran rodičů sedmnáct příbuzných."
Děda umřel v roce 2001 ve věku 82 let; prokouřil si srdce a cévy. Byl to obchodník se vším všudy a přestože se natrápil všechny kolem sebe, měla jsem ho moc ráda.
O koncentráku s námi nikdy nemluvil. Když jsme se na něco ptali, většinou mluvila babička. Babička, katolička, která si dědu vzala jako mladinká hned po válce a prožila s ním krušných padesát let. Nedávno jsem od ní dostala složku s dědovou výpovědí o životě ve Fürstengrube. Četla jsem si to několikrát dokola, nechce se uvěřit, hlava to nebere, nechápete.
Ty papíry ale měla schovaný leta. Nikdy jsem se moc nevyptávala; ne že by mě to nezajímalo, ale zdálo se mi, že je na všechno spoustu času. Jasně, že není.
(Vzpomínka 1a: Vzpomněla jsem si, jak to bylo s vařením a pečením, když jsem dospívala. Máma vždycky chtěla, abych jednou týdně vařila, mně se nikdy nehtělo, máma mi to vyčítala, já zas měla pocit, že je na všechno spoustu času. Když pak máma onemocněla, bylo mi necelejch sedmnáct a bylo jasný, že teď je řada na mně. Vařit jsem se – díky ní a zmiňované babičce, její mamince, nakonec naučila docela dobře. A mámě jsem ty dobroty pak s radostí oplácela.)
Ale zpátky k dědově svědectví. I to mě inspirovalo k výletu do Krakova (dobře, přiznávám se, jsem sběratelka měst a Krakov mi chyběl) a přilehlých koncentráků. Chtěla jsem ta místa vidět na vlastní oči, zároveň jsem si ale říkala, že díky (kvůli?) vší mediální on-lin
e hrůze to bude prostě jen další ošklivá věc v řadě.
Spletla jsem se. Řídila jsem, řídila jsem půjčený volvo, dávala jsem teda dvakrát pozor. Jenomže když se blížíte k Birkenau, je to strašný. Dokonce jsem myslím pustila řadicí páku a chytla se Ondry, kterej seděl vedle. Je to zlo, co má zašitou pusu, taková hnusná rovná jizva; teď myslím ty koleje, co vedou do brány tábora v Birkenau, zároveň ale z druhý stramy končí pár set metrů před ním kdesi v křoví. Bylo ošklivo, pršelo, foukal vítr a nad táborem poletovala hejna ptáků. Holý komíny (nikoliv od pecí, ale od kamen v barácích, kde se na pryčnách "spalo"), všechno pravidelně poskládaný. Pravidelná hrůza. Ordnungs hrůza. Obrázek nahoře.
Arbeit Macht Frei (když se vězni varaceli po jedenáctihodinové šichtě v dolech, vyčerpaní a na pokraji kolapsu, museli v zástupech pochodovat do rytmu, který udával táborový orchestr). V Osvětimi jsme se přidali do skupiny s anglicky mluvící průvodkyní a absolvovali dvouhodinovou prohlídku pracovního tábora, rozlohou dvacetkrát menšího než je Březinka. Trasa vede hlavně po jednotlivých blocích, ty domy jsou teď předělaný na muzeum. Samozřejmě, že je to všechno velká síla, ať už cely, komory, fotky nebo haldy brýlí, vlasů nebo kufrů, který si ti chudáci důsledně a pečlivě zabalili a popsali, aby si je pak "na místě dobře poznali," jak jim nakukali Němci. Najednou ale nešlo jenom o tyhle fotky a představy.
(Vzpomínka 1b: Vzpomněla jsem si, jak jsem mámě balila tašku, když ji poslali v listopadu 2008 naposledy do nemocnice. Župan, košile, brýle, nějaké oblečení, prádlo, co se tak potřebuje, když jdete do nemocnice. Všechno a ještě něco navíc, co kdyby toho bylo málo? A nějaký časopis a knížku. Jak málo jsme toho potom potřebovali, jak to šlo všechno strašně rychle. A jak jsme si to potom zase odnášeli domů. Bez mámy. My jsme tehdy alespoň něco tušili, co ale asi tehdy cítili tihle?)
Jasně, žádná exkurze nikdy nezabrání debilním náckům v debilním náckování, nezabrání dalšímu a násilí. Je to ale obrovský memento; teda alespoň pro ty, kteří si ho chtějí připustit.
……
Ale Krakov (a výchozí Oščadnice v kysuckém kraji) byl parádní. Krásně jsme si užili kouzlo židovskýho města, všechny ty fantastický kavárny a typický městský domky. Do toho blahořečili Jana Pavla, takže všude vlajky a podobizny. Kdyby se v Těšínské od Nohavici nezpívalo o Lvově, byla by to písnička o Krakově. Stoprocentní soundtrack.
A tady jsou fotky.
(Stará věc, v Polsku jsou blbý silnice. Že se ale i na dálnici jezdí maximálně stovkou, po okreskách sedmdesát a věčně někdo odbočuje do nějakej bizarních cestiček vpravo vlevo…. OK, alespoň jsme měli čas na tu krásnou krajinu mezi Oščadnicí a Krakovem. 120 kilometrů jsme jeli asi tři a půl hodiny. Teploučko, jak jinak, když se blahořečilo.)
