A já si marně vzpomínám na to co jsem kdysi chtěl možná nic tak zvláštního ale tohle teda ne.
Tyhle měsíce jsou teda fakt-fest-zkouška. Hehe, Fuck Fest, to už někdo zorganizoval?
Přijde víkend a bude to rok, kdy jsme seděli tady v Koze Róze a o pár ulic výš a taky v úplně jiným městě v jiný zemi běžely paralelní večírky, ten náš, kterej se mohl uskutečnit díky nebo kvůli nebo co já vím souhře těchhle okolností pak skončil u mě doma. Sotva to začalo, už to bylo hezký, a proto špatně, jenže tehdy jsem si ještě myslela, že je mi to spíš jedno.
I letos budu pravděpodobně doma, ale on bude na jiném večírku kdesi na horách, se slečinkou, která sedí v kanceláři pár metrů ode mě, prima na to koukat, znáte to, to si pak kromě jiného říkáte, proč jste do toho dali takový energie? a vůbec, proč ho ta jeho dávno neposlala do prdele? a jak na to někdo může mít žaludek, druhýmu blízkýmu pořád lhát? Ale tak asi jo, třeba je to jako nic, a proč jsem takhle nepřemýšlela před rokem? Protože to je jasný, tehdy jsem v tom figurovala já.
Jenomže teď už mi do toho nic být nemůže, teď už jen lížu tu zkaženou hnusnou smetanu, co po tom všem zbyla, mám to za trest, žejo, abych se z toho poučila a vyžrala si to do dna, nemám si nic začínat s tím, kterej mi ze začátku přišel vlastně docela fajn, začátečnická chyba, chyba z nadšení, fail. Teda, ony chyby z nadšení asi nejsou úplně špatný; ehm, ten příběh se lehce cyklí, prostě se s tím musím smířit. Nejde mi to, nejde, blbě kvůli tomu spím, běhám jak šílená, bolí mě břicho, a tak jsem byla poprvé u pana Petra, kterej mě třeba trochu nasměruje. Věřím mu a hlavně zase zkusím věřit sama sobě, tips not included.
Kokořínsko
A zkusím se radovat z těch perfekních hor, kde jsem byla s Ondřejem,
z těch prima běžek na Benýškách, kde jsem byla s oddílem,
z toho krásnýho vejletu na Kokořínsko, kde jsem byla s Jiřím, Vlaštovkou a Bábím,
z tý netradiční zkušenosti s Bonusem,
z toho fantastickýho filmu Černobílý svět, který jsem viděla včera,
z bezva vinohradskejch obědů, který si dáváme s Petrem,
ze zpívání a z knížek a z výstav
a z dalších velkejch i malejch věcí, ze kterejch jsem se radovala, když ještě Columbus neobjevil Ameriku.
Hory
Je to ale zatraceně těžký, to vám teda povim.
Hodina litování končí. Embargo na zprávy o lidech, kteří za to nestojí, byť byli součástí mýho života a udělali mi v něm pořádnej bordel, takhle to přeci dál nejde, protože nanic z toho bude akorát tak mně. I když černé věci musí zůstat černé a to jsem teda zvědav co s těma všema odstínama šedé.
Uvidíme. Když budu mít štěstí.
