Když vám to tam, co o konzultačních hodinách sedíte, dělá žaludeční vředy, trápení a blbý spaní, hledáte cesty, jak si ulevit. Psát, jasně, mluvit, hm, taky už jste trochu monotematičtí, anebo si vymejšlet a domlouvat různý obědy na dobrejch místech. V pondělí s Irenou v thajský, v úterý s navrátivší se Klárou v londýnský veganský a ve středu s Petrem (ahoj!) v Café Sladkovský.
Café Sladkovský jsem si trochu vysnila. Někde jsem o něm slyšela/viděla a pak mi o něm říkal Babinský cestou do Říček. Dobrý pivo, hezkej prostor, milá obsluha, všechno. Vedle Café V lese, kde jsem loni strávila pár opilejch večerů. A tak jsem začala Café Sladkovský špehovat, facebook, web, všechno nějak moc hezký, takový stylový, hipsterský, říká Petr a vysvětluje zároveň, co to vlastně znamená.
Café Sladkovský má už krásnej exteriér, taková ta kavárna, kam zajdete, i když ji neznáte, protože je vám jasný, že to tam musí bejt super. Taky že jo. Nejenže tam maj geekburger,
ale celý je to tam takový sympa, malovaný zdi, žádná zbytečná čičuráda, vytápěný dřevěný sedačky jako v nějaký starý americký tramvaji, nekuřáckej prostor, zpívá jim tam Presley. Taky hrnek jak od babičky a dobrej jasmínovej čaj,
to já ráda. A pak zpátky na Vinohrady hezká procházka po ulicích, kde jsem lete nebyla, co je třeba podnik jménem Pilot?
Taky to někdy musim prozkoumat, šálu, brýle a řidičský průkaz s sebou.
Jenom škoda, že se Café Sladkovsky nejmenuje Café Čelakovský, mělo by to celoslovanskej potenciál.