Včera jsme s Luckou a Ondrou, který se vrátil z měsíční stáže v Americe, seděli ve Vinografu. Ondra mi přinesl Respekt s jeho rozhovorem s Madeleine Albrightovou. Pak jsem se ještě stavila v Alibi, kde seděl Petr. Ráno jsem se probudila trochu unavená. Nejvyšší čas napsat, jaký to bylo, když jsem nepila alkohol.
Čtyřicetidenní postní období začíná popeleční středou (letos 23. února). V úterý před popeleční středou jsme s Luckou, Janou, Davidem, Martinem a Ondrou, který odjížděl na měsíční stáž po Americe, seděli v Coolně. Nevypila jsem toho moc, tak dvě tři skleničky místního bílýho patoku. Ondra mi přinesl Respekt, ve kterém jsem si cestou domů přečetla článek o novodobém půstu. Psalo se v něm, že půst už se dnes nevztahuje jen na maso; lidi se prostě vystříhají (vystříhají, to slovo myslím dneska používám poprvé) činností, na které jsou zvyklí, ale mohli by se bez nich obejít. Například nebudou používat facebook, mobil anebo nebudou pít alkohol.
Tak já taky nebudu pít alkohol, říkám si s časopisem v ruce na Muzeu. Jasně, nejsem alkoholička, ale víno do mýho života prostě patří. Venku dost často a vlastně často i doma, ke špagetám, salátu, lilku. Jaký to teda asi bude? A co v hospodě, nebudou mě ostatní poňoukat, ať udělám výjimku, ať si s nimi dám? Nebála jsem se, že bych to nevydržela, když se k něčemu odhodlám, většinou to dotáhnu. Spíš by mě asi štvaly ty řeči kolem.
Bylo to takovýhle.
- Skvělý rána. Možná, že jsem podvědomě chodila míň do hospod. Dřív jsem zalezla do postele, víc jsem si před spaním četla, líp se mi spalo a ještě líp vstávalo. Začala jsem chodit dřív do práce a pracovala jsem daleko koncentrovaněji. Neměla jsem ani problém s brzkým vstáváním na horách, ani s běháním. V tomhle ohledu mi to jednoznačně vyhovovalo. A prospívalo, řekla bych.
- Mohla jsem se i večer přiblížit k metru autem. Tramvají je to sice taky pohodlný, ale auto se prostě někdy hodí víc. Vyrazila jsem tak i na akce, kam by se mi asi jinak nechtělo.
- Otravný výběr nealko nápojů. Když piju víno nebo pivo, je to s dalším výběrem pití v pohodě. Nemám-li chuť na další skleničku, prostě si dám vodu nebo džus. Jenomže pít celý večer džus, džus s vodou, vodu, citronádu anebo čaj je otrava. Třeba jako na lyžích s prací ve Špindlu. Několikrát jsem se cejtila jako vlk, kterej spolkl babičku. Tak těžký břicho jsem z těch šťáv měla.
- Dobrej čaj. Nepiju kafe ani sladký limonády. V práci piju vodu a hlavně čaj, mnoho čaje (= vím, odvodňuje). Piju ho i doma, v době alkopůstu jsem jím dost často nahrazovala právě víno. Proto jsem si nakoupila víc druhů, úplně nejlepší je bílý Lipton v hedvábných sáčcích. Krabička stojí padesát korun, což není málo, ale dobrý víno stojí daleko víc.
- Žádný poňoukání. Všichni to akceptovali, nikdo se, až na Edu, nedivil, žádnej tlak společnosti jsem necítila. I když teda párkrát bych si bejvala fakt dala.
- A teď? Ve stojanu mám několik lahví, v lednici jednu otevřenou. Od Velikonoc jsou to už tři týdny, doma jsem si dala jednou, venku toho taky moc nevypiju. Ehm, teda až na např. včerejší výjimku. Ve Vinografu maj ale fantastický vína, to je úplně jiná třída.
Jasně, nestane se ze mě abstinentka a večírkům se taky nevyhnu. Žádnou extra pointu to nemá, žádný zásadní postřehy ze mě nevypadly.
Během těch 44 dní jsem si ale ze všeho nejví uvědomila, jak moc sociální záležitost alkohol je. Lidi si večer automaticky dávají pivo nebo víno a málokde jsou na nealko-pijáky nachystaní (třeba ve Ztrátách mají super citronádu, v Pumpě ale skoro nic, málokde vám taky udělají nealko koktejly). Když si domlouváte sraz/rande, je samozřejmý, že si dáte alkohol. A když si ho nedáte, jste automaticky buď 1) v kocovině 2) nemocní 3) těhotní. (Offtopic, jestli to někdy přijde: Teď už si těch sedm osm měsíců bez alkoholu dovedu docela dobře představit).
