O fóbiích

Někdo by možná řekl, že jsou to Fešáci. Já tedy ne.

Na výpravy do přírody jsem jezdila už jako malá Šťopka. Les jsem si celkem oblíbila, k myškám, hadům a švábům mám postoj spíše indiferentní. Nenadálé a nepříjemné situace bůh ví proč řeším spíše s chladnou hlavou a na věci se, ač s mírným optimismem, snažím dívat z reálného úhlu. No a Hysterka moje kámoška, řekla bych, není. V jistých chvílích se ale většina toho, co jsem v předchozích řádcích napsala, otáčí o 180 stupňů. Jako třeba včera.

Za všechno může moje arachnofobie, jinými slovy, panická hrůza z pavouků. Existuje nějaký klub arachnofobiků? Kde se to, prosím vás, léčí? Zdá se mi totiž, že z toho jednou zešílím.
Nepamatuji se, kdy jsem se těch nebohých ochlupených věcí s osmi nohama začala tak bytostně bát. Snad když jsem byla malá a bydlela s rodiči ve staré vile na Babě. Pavouků tam bylo pro každého dost, občas se mi nějaký pěkně černý a dostatečně rozlehlý vyloupl na stěně těsně před obličejem – když jsem se probudila. Tenkrát jsem ale ještě byla schopná na to zvíře aplikovat rodinný recept: přiklopit skleničku, podebrat ji starým pohledem a obsah vyklepat z okna. Jenomže čím jsem starší, tím je to horší. Pavouka dostanu do skleničky už jen s hodně velkým sebezapřením a do míst, kde ho někdo viděl, mě dostanou leda tak heverem.

Včera večer jsem zrovna psala pohled. Vycvičeným periferním zrakem (k čemu je strach z pavouků dobrý…) jsem zahlédla, jak se zpoza modré skříně po bleděmodrém koberci sype něco neuvěřitelnou rychlostí. Velké to bylo zhruba jako padesát pencí, o trochu větší než naše dvacetikoruna. Pěkný úlek. Co mi na něm tak vadí? šrotovalo mi hlavou. Myslím, že to nakonec bylo to "rozpětí křídel", ten zázrak rozpohybování tolika končetin najednou. Ta tam byla moje chladná hlava. Srdce mi bušilo jako zvon, najednou jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Snažíc se sebrat poslední zbytky racio buněk, vyházela jsem na postel všechny tužky ze skleněné nádoby a jala se to nebohé zvíře honit. Ovšem pavouk se zřejmě ještě o trochu více než já jeho bál mě a raději se schoval zpátky pod skříň.

Příjemný večer byl pryč. Zavazadla z koberce putovala na skříň, odpadkový koš do jiné části pokoje. Boty jsem zabalila do tašky a před spaním jsem ještě dvacet minut tupě zírala – se sklenicí na stolku – směrem ke skříni, pod níž byl v tu chvíli život (popisovat tu seschlotinu jiného pavouka, kterou jsem při zběsilém úklidu pokoje našla za kufrem, raději ani nebudu.)
Ráno jsem sebrala odvahu a sklonila hlavu ke štěrbině pod skříní. Pavouk nikde. Ale tím je to horší, nevím, odkud na mě teď vybafne.

Možná, že bych se od Nového roku měla vykašlat na všechna předsevzetí o hubnutí a cvičení. Snad bych si raději měla slíbit, že nějak začnu léčit stav, který mi kazí život DOOPRAVDY.