A nebo kdykoliv jindy
Stárneme, a když nemáte děti, nejlíp se to pozná na večírcích. Už se nezamlouvá velkej stůl v báru, kde maj do tří do rána. Nechodí se tam rovnou z knihovny od úkolů a neutrácí se za smažák s bramborama. Jede se k NĚKOMU. Ten někdo bydlí sám/s partnerem/se psem/ s kočkou, a uvaří dobroty ze země, kterou má rád, a nebo ze který se právě vrátil. Nabídne z několika vín a aperitivů. A když jsou to Magdy a Káči narozeniny, servírují se francouzská jídla. S bagetou.
Ti ostatní, tedy hosté, přijeli autem, protože ráno vstávají do práce. Jeden nepije, ehm, tedy jedna nepije (protože řídí). Sedíme kolem domáckého mile prostřeného stolu, konverzujeme o posledních filmech a z cédé přehrávače, jako by ze tmy, zní sexy francouzský bass hlass.
Magdě a Katce bylo už 29. Neni to moc, ale ani málo. Jejich francouzskej večer byl věku úplně adekvátní. Možná, že kdybych zavřela oči, mohlo by jim být podle toho skvělýho jídla i pade. Každý zvlášť a nám taky. Stárneme, ale ty večírky jsou pořád lepší a lepší.