Do toho, chlapci, kývl mistr Růžička od svého klavíru směrem k mikrofonům. Chlapci se chopili svých žesťů a vystřihli tu nááádhernou Růžičkovu aranži Celebration, jako kdyby to zkoušeli celou věčnost. Včerejší extendovaná (cože?) sestava Růžičkova tria U Staré paní byla parádní, inspirativní, melodická a přitom překvapivá, živá, přesná, neexperimentální, všechno to, co se mi na moderním jazzu líbí. Vyhrál ve třech setech bez ztráty hry. Dal nám všem kanára, ale nám to nevadilo, protože jsme pili Virgin Coládu a Mojito a bylo nám dobře.
Jen kousek dál, na Staromáku, proháněl své chlapce jinej kouzelník, Dave Holland. V takovejch chvílích si vždycky říkám, jak je super, že v u nás v Evropě neni válka. Ale je pravda, ře nic to nemění na tom, že čtvrtej jazzovej koncert za tři dny už bych nezvládla, a tak Vertigo s Dorotou nechávám na jindy. Ona se ta abstraktnost příště bude líp hodit.
Dneska jsme byli na plavání jen dva, já a taková ta hračka-Mickey, co ho na zádech natáhneš a on hrozně rychle plave tam a zpátky, dokud mu jde spirálka. Tak takovej chlap-Mickey plaval vedle mě, hrozně rychle tam a zpátky, až mu došla spirálka. To jsem ale neviděla, mě totiž došla spirálka trochu dřív. Takže neni vyloučeno, že tam plaval i po zavíračce.
Práce s masážním kuželíkem vždy jednou denně po vyčištění zubů je težší, než jsem se domnívala. Zřejmě jsem dost nedávala pozor při předváděčce. Jenomže co jsem na tom křesle teda dělala, dyš sem nedávala pozor? Copak se k zubaři chodí nedávat pozor???
Mám hlavu v sudu z šikany pro Orientaci, ale dobře mi tak, nechtěla jsem krnět, a tak se, Hando, ukaž, tak se, Hando, smaž.
Těším se na Mikulíška s rodinkou a taky na šum olší a praskání ohně a modrou oblohu a noc pod týpkem s kytárou a hlavně na ten pocit, že jsem zase tam, kde to mám tak hrozně ráda.
Je zvláštní, jak se vztahy mezi lidma mění, ze studený do teplý a zpátky a pak šup na nejdelší neutrál. Jak to s nimi smýká, zahýbá, točí, jak mizí, aby se na hladině objevily v tu nejmíň očekávanou dobu, anebo aby zapadly někam pod skříň, kde kolem nich člověk chodí, hledá je všude jinde a nenapadne ho podívat se pod tu skříň, a vlastně ani neví, jak se stalo, že je ztratil, trochu se diví, ale pak si řekne, to se asi muselo něco přihodit, ale co? Chvíli přemýšlí a pak si řekne, nojo, život jde dál, ono se to nějak vyvrbí, a taky že jo, ono se to pak nějak vyvrbí, jenomže to už je pak úplně jiná kapitola.
No ono by se to taky dalo říct jednodušejc, ale já sama vlastně ani nevim, jak.
V Arše hrajou ty dvě umňoukaný indiánky, všichni z nich budou nadšení, to je jisté. Ale kdoví, třeba to fakt bude dobrý, dyk umňoukaný indiánky eště v Praze nikdy nehrály. A co až tu bude hrát holka s mašlí a s harfou! Jóó, to si zacpu uši a budu dělat "úúúúú já tě neslyším" a bude mi to vlastně celý šumafuk, protože takový holky s mašlí a s harfou tady hrajou pro ty, kteří je chtějí vidět a slyšet, a ne pro ty, který se místo toho budou koukat na telku na nekonečný seriál. A tak to má být a sklenku vína na dobrou noc, ufufuf, Vlastu si u ohně taky zahraju!