jsem se na vodě cvakla (nebo udělala?). Pod Rožmberkem, na tom jistě nejjednodušším sjezdu, co jich na Vltavě je. Fííí a už to bylo. Pozitivní ovšem je, že barely to ustály a my taky, nic se nikomu nestalo. Stáli jsme s Vladanem na břehu na kamenech, loď po okraj plná vody, koukali jsme na sebe a přišli si jako postavičky z nějakýho kreslenýho seriálu, na kterej si všichni kolem honem přepli. Nakonec aspoň jsou nějaký vzpomínky. Jenom škoda toho Revolver Revue utopenýho trika. Prý na dotrhání… ale kdo by neznal citová pouta.
S Vladanem na lodi to byly převtipný a přezábavný tři dny, který jinak propršely až do Krumlova. V Krumově lusk – a začalo svítit sluníčku. Ale to už si pan Čap-ek odvážel svých osm loďěk, 16 barelů, vestiček a vesel do Budějek a my poslušeně capkali k tradičním Dwoum Maryím. Jenomže tam už skoro nikdo neměl v bříšku místo, to bychom se totiž celý ty tři dny nesměli porád jen cpát. Škoda, že nám ani nezbylo víc času, hrozně ráda bych se po tom krásným městě prošla jako loni. Letos jsme jen pobíhali od čerta k ďáblu, abychom stihli autobus. Taková bojovka, jako bývaly Mikulášský závody před patnácti lety. Cesta domů byla vodácká, nacpanej autobus a psí kusy na zadním sedadle, pomalý usínání s ipodem a spousta malebnejch jihočeskejch vesniček za oknem.
Teď už jen zítřek s chemo a focením do Tomášova cyklu a už se těším na sever. Bude pršet, ale čert (nebo ďábel?) to vem.