maminčiny narozeniny. Řekla bych, že dobrý, jak teď říká máma. Jo, bylo to hezký, ehm, teda snažila jsem se to všechno hezky připravit, jídlo se povedlo, dort se taky povedl, kytku vážou v Metamorphosis taky vždycky hezky, dárky byly srdeční, dokonce i babička vylezla do druhýho patra. Jenom se mi tak zdá, že nad všema těma oslavama visí otazník, jestli se tohle ještě příští rok bude opakovat. Je to pro mě hrozně smutnej stín, a mám pocit, že nejen pro mě. Chtěla bych nějak pomoct, jenže vůbec nevím jak, nemám na to v sobě dost ohně, a navíc mám pocit, že už mi to všechno nějak přerůstá přes hlavu a přes rantlík.
Je hrozná zima, a do tý zimy jsem ráno vstávala v půl sedmý. Na odběry, na masáž, ťukat písmenka, honem pro kytku, doma v kuchyni jako by mi explodovala raketa převážející rajčata. Ale jak říkám, hezky se to nakonec všechno zvládlo.
Ještě jsem, zdá se mi, nedospala ten úterno-středeční večer s Kalifukem. Těšila jsem se na ten sraz, jenomže věci se nedaj takhle plánovat, a jak víme, the best things come from nowhere. Tohle bylo po důkladné domluvě, možná, že se nehodilo Alibi – i když měkký křesla a bosorka Baez vylepšujou bodové ohodnocení – možná, že jsme radši měli jít na pivo, možná, že jsme to už neměli protahovat v Oáze, možná, že nám to nesedlo, možná, že už se nemáme moc co povídat, možná, že se jen tak tlachá, ačkoliv by se mělo mluvit k věci, možná, že to někdy příště zas bude větší legrace, možná, že ne a blablabla. Je pravda, že už dlouho jsem neměla pocit úplně jiný lodi, teda s někým, kdo byl kdysi tak blízkej. Takže? Poučení pro příště?
Ač utahaná z nočního výletu od tramvaje v Purple Rain, středeční vernisáž Jiřího Sopka v Rudolfinu byla něco famózního. Čistá práce s několika tvary a odvážný barvy vypráví padesátkrát jinej příběh. Je to síla jednoduchosti, jak to tak bývá, a nezvyklá hravost formy i ducha. Hrozně moc mě to potěšilo, jako by nad Rudolfinem až do zimy nemohlo vyjít slunce, protože je na několik měsíců schovaný uvnitř. Sopko, toho si, chlapci a děvčata, pamatujte.