Od Švanďáku na Smíchov

pěšky pěkně pomalu, se zastávkou u Vietnamců pro výborný hrozno a ořechy a u pána v Cheesy pro mladou kozu. Sluníčko svítilo jako z jara, takový ty brzký, březnový záblesky na lepší časy. Paní Jarmila je milá paní a snad ty úkoly všechny zvládnu. Pod sluncem jsem totiž najednou měla pocit, že zvládnu všechno.
V práci jsem toho zas moc neudělala, šla jsem do Ufa na výborný špenátový rizoto se zahraničím a pak brzo odešla – nadýchat se z plných plic hezkýho dne. Z Malostranský jsem přešla řeku do Umprumky na Husákovo 3 plus 1. Po mostě se procházely davy lidí, všichni měli velký sluneční brýle a kabáty přes paže. Výstava mě nijak neohromila, čtenářskej deník si vedli stejně poctivě a četli stejnýho Remarqua, jakýho čtou studenti dneska. Dvacítka domů mi ujela, ale to bylo jenom dobře, protože jinak bych nejela dvacetdvojkou k Hradu a nešla pěšky dolů na dvojku a nedošla si tu zastávku z Červěňáku domů pěšky.

Chvíle s mámou byla milá, tak nějak odpovídala počasí.

V bývalým Puntu slavil Kamil 30, nakonec to bylo moc milý, mám ráda objevování nových lidí z blízkýho okolí. A tak jsem si povídala s Robertem a s Darkem a s Ladou a bylo to fajn, až už bylo najednou před dvanáctou ledviny bolely čím dál víc a jela předposlední dvacka od Švanďáku, jako by se to všechno uzavřelo do kroužku, a těsně před gongem Nádraží Veleslavín jsem dočetla skvělý Norský dřevo a dohráli Wilco a silnice ve Vokovicích byly mokrý a bez aut a ve tmě to vypadalo, jako kdybych tady žila už padesát let.