To je hnusně,

zanaříkal Bílý Králík.
Skoro bych mu to podepsala.
Ze žlutejch listů jsou jako vždycky zdechliny.

Začalo to v pátek večer, to mámě nějak nesed ten ikeáckej brusinkovej dort, a pak celej víkend horečka, dneska už zaháníme teplotu do sklepa, ale porád je to takový nepřesvědčivý, achjoachjoachjo. Karlák se kvůli tomu zdrží, krev rozhozená, program udává vaření obědů a čajů a dělání dobrý nálady na všechny strany. Vůbec nechápu, jak to, že už dávno nejsem někde mezi ploty.

V sobotu jsem na Hráče před oblíbenou vietnamskou zeleninou potkala Petra se síťovkou a dětma. Oni už svoje hrozny měli, na mě teprve čekaly. Malý děti jsou tak hezky čistý, s těma svejma koblížkama, trumpetama a kindervajíčkama. Škoda, že jim to nevydrží trochu dýl.

Síťovka, to zní trochu jako užovka.
A to je skoro jako zmije.

V neděli jsem se šla podívat na Once, zas jeden opravdickej film, ale v dobrým opravdickej, uvěřitelnej a civilní. Polovina Lucerny smrkala, kdy to skončilo. Pak jsme ještě s Jankou seděly na dortech a rozprávěly, že se vidíme naposled ve dvou, pak už tu bude malá Ela nebo Marek nebo David. Dostane chrastítko a bryndáček s tygrem a plastikovým korýtkem.
Večer bramboráky. Silvino červený víno se rozbilo v baťohu na kachličkách, ve vaně to pak vypadalo, jako kdybych zabíjela aspoň čuníka.

Přijmeme řezníka
na porážku i výrobu,
dobré platové podmínky,
viselo dnes ve Vodičkově na pekárně.

Vůbec nic se mi nechce.

A hele:
"Na nic už nevěřím.
Jen na vodu, že mate.
Nic už ti nesvěřím.
Jen páté přes deváté."

Pokoutně se bojim všeho, co přijde.
Aspoň kdyby byl hezkej ten Melechov o víkendu
jestli tam nakonec vůbec odjedu.