Takže ten Melechov.

Čím začít? Jedním velkým zlatým listem? Zlatou slzou?

Martinovi a Máriovi bylo 30, dostali spoustu dárků a pořádně jsme to oslavili, zajedli a zapili.

V pátek jsme slavili do čtyř do rána, a protože první večery jsou vždycky lepší než ty druhý, tak ten druhej jsme slavili jen do jedný. Tedy jak kdo.
Kluci a Zuzka výborně hráli, domácí příprava vzorová, housle, elekroakustická basa a pár kytar.
Do chalupy se vměstnalo asi třicet lidí a dětí, vůbec nevím, jak jsme se tam všichni mohli natáhnout a nezašlápnout se.

V sobotu konečně přišla ta veliká procházka, na kterou jsem se tak dlouho těšila. Na Stvořidla a do nemocnice Háj, Vilémovice s hospodou a památným tisem, Dobrovítova Lhota, magická cesta mezi polema a všude ty n á d h e r n ý zlato hnědo zelený lesy. Krajina směr D1 je na tenhle druh zlata úplně nejlepší.

Hodně ráda jsem zas viděla Ondru, cestou jsme si povídali, sbírali houby a bylo to dobrý.

A ty ostatní věci, který nebyly tak, jak jsem si myslela, že by být mohly, snad nemá vůbec cenu někam zaznamenávat.
Ale ona to neni tak docela pravda. Kdybych si tohleto všechno psala do sešítku, už by tam byly. A na prvním místě.
Tak příště.
Jen doufám, že smutné tváře brzy vystřídají tváře veselé, ať už je to jakkoliv.

Sotva mě pan Bass vyhodil na Budějovický, už jsem hasila jeden z řady domácích požárů, nevyspala jsem se a večer v Disku byla unavená, nesoustředěná a bez řečí.
Jako porád poslední dobou.
Každej tady ví, že líp už bylo. Že všechny plány jsou jenom falešný odlesky z let minulých.
Ani já nevim, co má ještě cenu, a co už je zbytečný.

A tak se radši snažim. Co kdyby náhodou.