říká jakýsi mládenec, zřejmě Rodriguez, na Radiu 1 o jednom ze zrovna hrajících umělců. A tak si říkám, proč se to slovo vlastně nepoužívá častějc?
Nojo, vona je taková hloupoučká, ale zase umí vařit a je to hodná holka.
Nojo, von sice neuživí rodinu, ale zase je to takovej eklektik.
V těchhle dnech se, sotva vlezu do auta, dívám na displej, jestli je venku nad nulou, nebo pod nulou. Jestli sukně a tenisky mohly bejt odůvodněný plusem, nebo jestli už je to blbost, protože je zima a mínus a maj se nosit kozačky. Je to stejný očekávání, jako když si člověk měří teplotu a během zastrčenýho teploměru v podpaží si řiká: třeba nemám děvětatřicítku, třeba se mi jenom zdálo, že se celej klepu.
Včera jsem si procházela barevnej zápisník z dob před Anglií, je hrozně pěknej a našla jsem tam spoustu maličkostí, na který jsem už dávno zapomněla. Jenomže právě tyhle maličkosti dělaly tu dobu tak hezkou. Kde jej jim konec a kde je konec těm písničkám? Všechno jsem si to promítala ještě dlouho do noci.
V pondělí jsem do noci myslela na Tita-Kubu a na jeho tatínka, který si v sobotu vzal život. Myslela jsem na spoustu věcí, nejen na to, že v žalu je každý sám, ale taky na to, jak rychle se radost mění v smutek a jak je všechno kolem tak hrozně nezakotvený, neovlivnitelný, stačí prstem popostrčit a fííí, všechno je pryč. Je mi to hrozně líto.