Včerejší oběd s Kalifukem nevyšel, ale to byl jenom začátek.
Aspoň jsme v ateliéru mohli v klidu aranžovat našich pět budoucích nekuřáků do LN seriálu. Byla s nima sranda, jsou milí a nakonec jsme z nich dostali parádní kreace. S prací jsem překvapivě skončila brzy, a tak jsem ještě stihla potkat Říhovy a nechat doma auto. A už jsem supěla zimou do hanspaulskýho kopce na naši milou vánoční schůzku. Letošní sezení s lavicema uprostřed a samoobslužným čajem bylo skvělý, lidí tak akorát, zpívání, povídání, vtípky, žádnej batikovanej humor, tak nějak jak to mám ráda to vyšlo. Děkuju.
Večírek Lidovek v Klasu (nikdy bych nevěřila, že mám tolik kolegů, bylo legrační, jak se všichno družili zas podle oddělení) po desátý nevypadal nijak zvlášť zajímavě. Mrzelo mě třeba, že jsem nestihla Darka a že nedorazil Honza. Na druhou stranu jsem si dala domluvený pivo se scanner Robertem. Přes hodinu jsme povídali o lidech a o životě, bylo to hrozně příjemný a řekla bych, že stejnovlnný.
Stejnovlnný je to pokaždý i s Michalem, vždycky ho ráda vidím. "Hledám něco jako Wilco, nevíš?" ptám se ho, protože Wilco je poklad, šunková rolka, která se nepřejí, kýbl barevnejch emocí. "Nojo, ale ono nic jako Wilco není," odpovídá mi v zápětí, jako kdyby věděl, na co myslím. Oba vyznáváme lásku chraplavému hlasu a magicky ošuňtělý kytaře. Dává mi pár tipů, který je třeba ozkoušet. Povídáme si taky o tom, jak to bude v LN s muzikou po Petrovi, a že to třeba ona náhradní slečna zvládne dobře, když už to nemůže dobře zvládnout Michal.
Do třetice milý a dost nečekaný povídání s Adamem o Silver Rocket, muzice a Lidovkách, opět se shodujeme, že noviny jsou blbý a samy proti sobě, když nechají odejít takový Petry. Adam je hrozně milej člověk, přijde mi jako roztomilý malý zvíře z paseky u lesa – a přitom má dva metry a je to chlap jak hora. Za chvíli si přisedá ještě ožralej Koláč a rozkládá svoje hospodářský řeči, Adam mu chápavě přikyvuje, já už bych ho dávno poslala do háje. Adam nám oběma nakonec dal novou desku Gnu Epochál, hodně mě to překvapilo, ale samozřejmě i potěšilo. Z raketkový stáje jsem měla vždycky nejradši OTK, a tak se těším, až se k tý desce dostanu a srovnám Adama-šéfa s Adamem-textařem a Adamem-emocí. Randál je to ale tak jako tak. I když…
Najednou byly dvě pryč a čas na cestu domů, akorát jela noční tramvaj. Na Újezdě krásně navazovala další, paráda, říkám si, z Hradčanský už dobře dojedu, a tak se usmívám a pouštím si do uší Tweedyho, když tu mi na Malostranský refýž strčila pod nos Kalifuka. Stačilo vypnout ajpoda, ale úsměv zůstal zachován, protože to celý bylo k úsměvu – náhoda v pravej/nepravej čas, ale co, vždyť to vlastně ani náhoda bejt nemůže!, zdá se mi po těch letech.
Jeho bráchovi se včera narodila Emilka Malina, tak ji byli v Týnský zapít.
Na Hradčanský jsem se proměnila v maturantku model 1999 s osm let starší hlavou, o to to bylo jednodušší a zároveň stejně zábavný jako tehdá. Vlastně ještě o dost víc. Najednou ani nebylo třeba nic vyprávět, složitě rozkládat a rozhazovat rukama, do pěti jsme seděli u čaje a toniku U Kraba – kdy jsem tam byla naposled? a jen jsme si tak nahrávali a vytahovali esička z rukávu. Jsou nabídky, který se nedomítaj, a pak jsou takový, který maj, ehm, morální rantl. Pro mě byl vždycky hodně vysokej a zdálo se mi, že je to dobře. Snižuje se, napadlo mě na jedný z těch ošuntělejch pohovek, už je hrozně nízkej, najednou ho raz dva dokážu přelézt přeskočit nepodlézt. A to mi vadí. A dost, poměrně. Nerozumím věcem, který se kolem nás těch devět let dějou, neumím je odehnat a i kdyby, stejně by to asi dost dobře nešlo. Vím jen, že tady nechci tahat za nitky.
Doma jsme vstali v jedenáct, posnídali jogurt s dobrejma čokocornflakes z MS, vypili čaj a vypravili se na tramvaj. Sjížděli jsme do Dejvic a čím blíž Kulaťáku, tím hloubš jsme se potápěli do svejch opravdickejch a platnejch životů, daleko, daleko, celejch sedm stanic tramvají.
Dnes je první zimní den a za dva dny přiletí komínem Ježíšek. Všem přeju hezký a klidný Vánoce s blízkejma, protože je to potřeba.