časopisu Reflex jsem viděla něco skvělýho.
Začal to jeden prosincovej článek v rubrice Genius loci, a taky krásný fotky, který ho ilustrovaly. Článek pěl ódu na Kryštofovo Údolí. A taky si mě získal natolik, že nejnutnější věcí na světě pro mě najednou bylo tenhletem eden na zemi vidět. Krásná architektura dávných staletí, výstava betlémů, starejch hraček a stojánků na stromky, ručně řezaný pohyblivý orloj, obrovskej kamennej železniční viadukt, dřevěný kostel sv. Kryštofa ze 16. století – malovaný stropy, nádhera.
Do Údolí jsme vyrazili v sobotu autem, posádka Šťopka, Vlaštovka, Neználek, Funí. Byla zima, ale svítilo slunce, tedy aspoň chvíli. Těšila jsem se jak malá holka, vážně, hrozně moc. A bylo to super. Všechno. Cestou zpátky jsme se stavili v Liberci u knihovny a na obědě. Nojo, bylo to dobrý, ale na dálnici jsem spala za volantem, uznávám, není to moc bezpečný.
kryštofovo údolíjezdívali jsme tam s mámou, nevlastním otcem, strejdou tetou a všema jejich dětma plus sestřenka druhý strany… několik zim za sebou, i nějaký léta
na svahu pod nádražím jsme si postavili skokánek, na zahradě iglů a na schodech dřevěnýho kostela jsme měli cíl bobříka odvahy.
silný vzpomínky
Ježiš, jak já Ti závidim…
Až někdy pojedem na ten Ještěd, zatáhnu Tě v Liberci do nejlepšího antikvariátu v republice.
Endji: ale nejdřív pošleme pryč antikváře…
Canny: a hele, jak je svět malej! I když je vlastně pravda, že jsem si na vás vzpomněla, když jsme projížděli pod cedulema Děčín… Fakt.
Kryštofovo Údolí je druhý místo, na který jsem jela na základě viděnýho nebo přečtenýho. První bylo před lety Lotyšsko. Strašně se těším, až se do KU pojedu podívat někdy na jaře. Chtěla bych se dostat dovnitř kostela a vidět ten malovanej strop. Zdá se mi to fantastický.