Dobře to dopadlo

Jak jsme tak seděli v tý narvaný čekárně (dnes jsem se dopočítala k číslu 53), vzpomínala jsem, jak se tu loni v březnu mihla naše doktorka a volala na nás, je to dobrý, je todobrý! je to jenom tady, a ukazovala na krk. Znamenalo to, že játra ani plíce ani nic jinýho nejsou zasažený.
Tak na to jsem myslela, když najednou přišla sestřička a poslala mámu ještě jednou na EKG, i když na něm byla minulý týden, prý se to před tou novou chemoterapií musí. Pak jsme dlouho čekali, až to EKG mladý lékař popíše. Kdo že tady čeká na ten popis? zeptal se v čekárně asi po půl hodině. Zvedla jsem ruku, jako že my, a pan doktor, takovej sympaťák, se sympaticky zhrozil, a opáčil směrem k naší střídačce- vy všichni tady čekáte na EKG? Nene, povídám, to jenom tady maminka. Jsme syndrom Hujer, přidává táta, a pan doktor za chvíli pochopil a zeptal se, jestli jsme přinesli švestičky, a my jsme si mezi sebou říkali to tak, ještě budeme nosit švestičky, když je máme v příjmení.

A pak jsme najednou seděli zase u onkoložky, pročítala se zprávou z cétéčka a říkala, to je všechno nějaký krásný, a my jsme se zeptali Co teda ten krk? Nějaký změny? Jenomže krk nebyl na cétéčku vůbec zaznamenanej, ačkoliv měl být, doktorka se podivila a vzala pravítko a přeměřila máminu krční infiltraci na centimetry a zapsala ji do zprávy. Co játra a plíce, zeptala se zrovna ve chvíli, kdy jsem na to myslela, nakonec i máma, a paní doktorka říká, to je všechno v pořádku.

A tak jsem měla radost, ale takovou otupělou, nijak se mi z toho nechtělo brečet, jako se mi chtělo dřív, když se nějaká špatná zpráva otočila v lepší, a myslela jsem místo toho na to, kolik mám práce a že je dneska němčina, na kterou se mi ani trochu nechtělo

A večer si dám ve Žlutý pumpě zapečený nachos se sýrem a Hoegardena, možná i dva nebo tři, aby se mi trochu zažlutila hlava.