Nakonec

nebylo čeho se bát. Poposedávat – jako že bych už šla – jsem začala až v jedenáct, to je na sraz v šest docela dobrý skóre. I když na život teda moc dobrý není, to uznávám. Byli jsme na procházce přes Petřín a v Rubínu na sodovce a v La Fabrice, ta je ale hezká, na Karamazovi. Zrovna když soudili bratra, kopla jsem do skleničky od vinného střiku a se rozprskla na tisíc malých kousků. Ten film byl pro mě neuvěřitelně emotivní, nabitej jiskrama. Po filmu hrál Viklický se skvělým triem, dívalo se na ně sice jen pár lidí, ale ty to bavilo, a tak to nakonec byl docela sympatickej koncert. A do jistý míry i celý odpoledne bylo sympatický, táhlo se jako Kosáč, jedna meandra hezká, jiná míň, ale tak to holt asi chodí, Co já bych vlastně chtěla víc? Nedokážu říct, ale vím, že jestli to někdy přijde, tak to poznám.

Víkend v Huti byl fajn. Dvojciferný čísla na teploměru a zušlechťování skalky, dva plný vozejky plevele, špína za nehtama ještě teď. Nosila jsem dřívi do lesa, jenže to jinak nejde, když máte na zahradě několik obrovskejch smrků. Večer nikdo nemohl/nechtěl, a tak jsem hráli po letech scrabble a pili červený a byli jsme rádi, že jsme tam takhle pohromadě.

"Pochutanal jste si?" houkl na mě čišník v Donně. Musel vidět, že jsem do sebe tu pizzu naházela za deset minut, ale to neva, zaskočil mě docela mile. Na Čardym jsme šli s Markem, a i když jsem se místy fakt smáli, moc jsme tomu nerozuměli. Je to pro nás trochu bulvár, říkal Marek a měl pravdu.