Vlakem do Olomouce

Když mi v pátek zavolala Káča, že jedou až vlakem ve dvě, nevadilo mi to. Naopak, byla jsem ráda. Dobře to zapadlo do mý přihlouplý sobecký nálady. Neměla jsem chuť s nikým se bavit, ptát se, podivovat se a zase odpovídat. A taky jsem si chtěla sama, jen tak v myšlenkách i s očima na šťopkách, znova projet tu pěknou trasu, kterou jsem jako malá holka znala i poslepu. Praha – Kolín – Pradubice – Ústí nad Orlicí – Česká Třebová – Zábřeh na Moravě – Olomouc. Co jsem se tak najezdila za dědou a babičkou, tři a půl hodiny v hlasitým, upoceným vlaku.
Teď je všechno jinak,
děda nežije, babička bydlí v Praze
a vlaky jsou čisté, němé a hluché.

Hrozně jsem se těšila, ostatně jako vždycky, když tudy jedu, na Krajinu kolem Bezpráví. Zelenej kraj jako z jinýho světa, jako z pohádky.
Hlavní město Pohádky je Bezpráví a vlajku maj zelenohnědou. Státní znamení: mráz po zádech, prezident = zasněnej romantik, milovních starých pořádků, hymna: Rituál.

V Olomouci hřálo sluníčko. Tři jeptišky v čekárně lízaly míchanou zmrzlinu, malá za deset. Byla dobrá.
Cestou do centra, vietnamky plesk o kočičí hlavy, jsem se stavila u Dómu. Zájezd z Uničova a Litovle (babi, to bejvaly časy, když jsme jezdili do Uničova do obchodňáku, aby si tam děda mohl koupit čabajku, co?) A potom na výstavě v Muzeu, tam, co jsme v neděli hráli Tita. Olomouc zvolila vítěze soutěže o vizuální styl města a teď se o to všechno dělila. Moc zajímavá prezentace.

Střih. Procházka mezi Dolním a Horním náměstím. Zrovna, když jsem si říkala, že do tohodle sekáče by určitě zašla moje editorka Markéta, kdyby tu byla, na mě někdo volá. Byla to Markéta. Valily jsme na sebe oči. Co tu děláš? Jsem tu s Doubravánkem. Co tu děláš? Jsem tu s buddhistama. Tak přijď večer do Cafe Kratochvile, tady, vidíš? ukazuju na mapce. Tak jo, čau.

okurek—ne-e—šlauch—oplatek—hadra
jsme na Hané.

Café Kratochvíle je čajovna, podnik milej, ale nevybrala bych si ho. Hráli jsme bez nástrojů a mikrofonů, jen s kytarou a krabičkou, ale nakonec z toho vyšel docela pěkněj koncert. Publikum i s Markétou se mi zdálo pozorný a kluci moc hezky zpívali.
Večer bych bývala usnula hned, ale udělali jsme si takovou malou školu v přírodě a na koleji spali všichni v jedný velký ložnici. Když už nikdo neznal žádnej vtípek ani horor, začal externista Petr strašně chrápat. Chrápal celou noc, byl hlasitý asi jako sbíječka. Hlasitější než nejhlašitější level na ipodu.

Ráno jsme si ospalí dali na Horním náměstí opulentní snídani.
Zkouška na Tita byla úmorná, ale k dobru věci. Olomoucký vyprodaný představení se mi hrozně líbilo (jmenuj pět nejlepších divadelních her o smrti), zdálo se mi, že všechno sa stretlo v jednej rovine.

Cestou domů pršelo, jako před týdny, když jsme jeli z Brna. Pražce ubíhaly jeden za druhým
a ani tentokrát se mi nepodařilo vyřešit příklad o dvou cyklistech, kteří vyrazili z bodu A do bodu B a z bodu B do bodu A jinou rychlostí.

Doma na mě čekal v lednici kokos.
Nikdo mě nikdy neučil zpracovávat kokos,
byla jsem z toho trochu smutná, bezradná, nešťastná,
takže nakonec jsem vzala kladivo
a na zemi ho roztloukla.

Šťáva dobrá, vnitřek dobrej, všechno dobrý.

Se zas uvidí zejtra,
ach jo ach jo ach jo.