Ten film se takhle sbíhal a zase rozebíhal, ukazuju do vzduchu na Mostě legií. Jdeme z Michálkova filmu O rodičích dětech na motivy Haklovy knihy. Četla jsem ji před dvěma lety a moc se mi líbila. Myslím na přesýpací hodiny a na lidi, kteří se takhle v pakulu seběhli na Kristoffersonovi pod podium a Petr to pak napsal do recenze.
Formuluješ? zeptala se Madla, který jsem tohle všechno říkala.
Formuluju.
Pořád. Většinu ze zajímavýho, co prožívám, hned formuluju. Pro sebe, pro ostatní. Možná trochu otrava? Mít pořádek, přehled, jasno v myšlenkách, umět si zapsat poznatky do blogu. Jak bych se od toho chtěla umět oprostit.
Ale pořád se něco děje.
V sobotu jsme od pošty v Kafkově vyjeli v jedenáct. Spolujezdci Petr a Filip. Přes Prahu jsme se proplétali třičtvrtě hodiny, ve Vysočanech jsme si u pumpy dali zmrzlinu. Před Hradcem kolona. Petrovi vypadla z auta lahev kokakoly. Běž si pro ni, volali jsme na něj. Nejdřív nechtěl, ale pak si dal říct. Tak jsme se nasmáli. Pouštěli jsme se Reginu Spektor I´ve never loved nobody fully, always one foot on the ground, Petr ji má moc rád. V Holicích jsem na kluky vyklopila svoji osmnáct let starou historku se sletem čarodějnic, trauma nadosmrti. Za Vysokým Mýtem nám už bylo jasný, že v jedenáct jsme vyjížděli zbytečně a že do Litomyšle to nestihneme. Otočili jsme to a za Mýtem vzali stopaře. Luže 15 km, Luže 16 km, Luže 19 km, Luže 7 km. Posloupnost značení a počet kilometrů jsme sice nepochopili, ale do Luže jsme dojeli za dvacet minut. Pozdní oběd brzká večeře na náměstí. Na Košumberk Fest´08 jsme přišli zrovna ve chvíli, kdy Bláža všechno zahájil.
Na Košumberku jsme byli už loni. Letos ho Bláža připravoval i s kamarádama, dramaturgie tomu byla podobná. Každý si prosadil, co má rád, žádný celek, žádná linka. Ale co, je léto, svítí sluníčko, a my jsme přijeli za zábavou.
Veena je mladá uřvaná skupina z Tábora, v lepších chvilkách hrají jako horší Portishead. Folk3mail pro mě byli veliký překvapení. Nikdy jsem je živě neslyšela. Moc se mi to líbilo, Pečenkův výraz je jemně naléhavej, jako by v mlze. Vzpomněla jsem si na bratry Orffovy na Střeláku. Sunset Blvd. tu už hráli loni, funkrocková banda se všema atributama. Kromě toho neuvěřitelnej maličkej basák s velkou basou, poskakoval po podiu jako čertík. Kdysi jsem ho zahlídla v Letech mimo, je to možný? Je z Letů mimo, říká Gábina a směje se. Gábina, Míša a ostatní z LN se smějou pořád. Dlouho je to milý a pak už si říkáš, co je tady pořád k smíchu? Hned vedle totiž stojí kuní ksichty Štěpán a Anička.
Pan Havelka s Please the Trees hráli skvělej koncert.
Dlouho mi trvalo, než jsem si na ně zvykla. Pořád mám pocit, že pár písniček stačí. Ale tady jim to obzvlášť sedlo. Dobrá hodina, akorát lidí, magická atmosféra starý zříceniny. Ten chlápek má ale charizma, říká kamarádka z kdysi Lidovek Petra, holka jinak od rány. Potkaly jsme se tady jako by náhodou, ale ona to náhoda není. Kamarádi Bláži jsou taky její kamarádi a kamarádi jejího muže Radka. Teď už i kamarádi jejich malýho Matěje. Petra má asi pravdu, říkám si. Myslím, že mi svítěj oči. Havelka je sice viditelně hlavou jinde, ale hraje s nábojem, energicky, přitažlivě. Pro mě asi největší zážitek. Po měsících váhání jsem si koupila CD, teď už si jím ale nejsem tak jistá.
Po PtT přišli na řadu OTK. Kromě mě a dalších patnácti lidí se zřejmě nelíbili nikomu. Chápu to, hledat v bordelu melodii neni na malým festivalu žádoucí. Taky nevim, jestli bych byla nadšená, kdybych je neznala už dávno. Každopádně dobrý, lišácký, jako vždycky. Na závěr Mood. Jací byli? Ani nevím. Zpěvák zpíval jako chrastítko a hráč na syntezátor měl na sobě takový legrační kalhoty, přiléhavý a dole do zvonečku. A taky se tak legračně vrtěl. Škrtla bych první a poslední kapelu, jako v krasobruslení. Nojo, ale kdo by začínal a kdo končil?
Spát jsem šla v půl jedný. Ve stanu bylo teplo tak akorát a spalo se dobře.
Ráno jsme se stavili na hradě pomoct Blážovi, s čím bylo třeba. PtT a OTK si balili spacáky, bylo sympatický vidět, že tu spali ve stanu. S Petrem jsme vyrazili do Litomyšle. Nebyla jsem tu tak deset let, ale je to tu ještě hezčí, než co pamatuju. Zámek je pořád moc hezkej, klášterní zahrady nádherný, Portmoneum zajímavý. Náměstí vkusný a křivolaký uličky a spousta výstav. Koupili jsme si zmrzlinu a pití a vydali se na cestu domů. Chtělo se mi v tom horku spát, a tak jsme padesát kiláků před Prahou radši zastavili a u pumpy si za poslední peníze koupili už ani nevim co, zmrzlinu a lentilky asi.
Večer jsme se jeli podívat na vinohradskej Zuzčin byt (je moc hezkej, ale zařízenej po dědovi) a na Formanku na večeři. Zapíjeli jsme Emmičku. Je krásná, Má takovou velkou pusinku a je moc hodná, říkal mi včera do telefonu Honza. Boulička už zmizela, přibrala přes půl kila a křičí, když má hlad. Zdá se, že všechno se v dobré obrátilo. Děkuju za to, máme radost. Cestou z Formanky jsem se stavila u Pejzi, Jana mi předala půjčený stan a bombu a vařič. Dnes jsme si koupili lístky do Humenného a zpět a jak jsme v pátek naplánovali cestu, tak pojedeme. Poloniny, Biescady, po hřebenech a po hranici směrem na západ, kam dojdem, tam dojdem, v sobotu šestnáctýho nám jede z Humenného vlak domů. Zapili jsme to v pseudosklípku v Dejvicích. Byla tam tma a výzdoba jako z dávna. V tom dávnu obsluhoval mladý chlapec ze Sušický.
Nic neni jako dřív, nic neni jak bejvávalo. Je mi líto, že se Chinaskám zabil bubeník, je mi líto, že se zabil manžel a táta dětí.
Spousta dalších věcí. Pořád malý radosti z desek ŽK, už jsem od Davida sehnala i tu pátou. Prvně jsem viděla půvab buržoazie, na Střeláku, spolu s Andaluským psem. Tour de Smíchov Vokovice. Bylo strašný horko, ale jelo se kupodivu dobře. Zdál se mi zlej sen. Zase začal v Libině, zase nás někdo obléhal s pistolema, zase jsem nemohla vytočit číslo policie a když se to nakonec povedlo, zase nepřijela. Nemohli jsme utíkat, ale nakonec to nějakým zázrakem skončilo dobře. Tenhle sen přichází už mnoho let tak třikrát do roka. Nerozumím tomu ani za mák, ale vždycky mě na celej den úplně odrovná.
Mám teď doma ten vysavač za spoustu peněz. Vysává fakt skvěle, chrlí páru jako dvacetihlavý drak. Ale má jen jeden krk.
formulaceneni nic špatnýho, stejně by člověk formuloval nějak. na všechno si hned děláme názory, přemejšlíme co o tom daným zážitku, koncertu, písničce, obrazu řeknem blízkýmu, kámošovi, tátovi, učitelce. tady je to jenom vyšponovaný literárním směrem, ale nic se neděje, spisovatelé to maj taky. a kdo by nechtěl bejt spisovatel. formulace je normálka součást našeho života. hejahou. hezkej den.