"Čaro" je krásný slovo. "Stratilo by se zahadne caro", ztratil by se půvab záhadného. To čaro ve slovenštině, ten půvab v češtině. Baví mě teď přes maily a písničky zjišťovat, jak jsou oba jazyky vlastně docela daleko, jak si myslíme, že slovensky přeci umíme, ale ono to tak není. Jasně, rámcově se bez problémů dorozumíme, ale dělámě spoustu chyb. Netušila jsem třeba, že kotník se řekne členok. Dneska byl slovenský den. Maily do Bratislavy (Blava prý říkají jen ti, kteří nemají ke Slovensku žádná vztah), mávání pod Bulovku. Už vím, jak vypadá Vodna veža, o které zpívá Ursiny na Bez počasia, kde býval mliečny bar a kde se rozkládá sad Janka Krála. Samý věci, bez kterých se dá žít, ovšem nikoliv v těchto dnech. Všechny šéfky v práci mají dovolenou. Nikdo na mě nemluví a nechce nic vědět. Kdyby měla dovolenou i produkční z Víkendu, byl by v kanclu úplný klid. Klid na blogy a facebook a maily. V čase, kdy se slova a emoce zrovna pohybovaly ve vzduchu, i trocha práce. Než odjedu do Polonin, musí stát články v hermesu a openofficu vyrovnané jako lahve s koňakem v zadním špajzu.
Večer první reportážní spinning na Slavii. Cestu sedmičkou zpříjemnilo setkání s Ondřejem. Pokaždý jen tak laškujem, když tedy zrovna nechci vědět nějaký moudro o knihách. Do Nového života od Pamuka se stále nemůžu začíst, pomalu nad tím lámu hůl. Vodopád slov a gest, neustále zdůrazňování toho, co by mělo z textu jasně plynout samo. Děj ani způsob podání mi nedává žádný důvod, abych se vezla na stejné vlně. Škatulka Alchymista, jedno z velkých letošních literárních zklamání. Ondřej poprvé zvážněl, tramvaj zrovna zahýbala z Pavláku směrem k Výtoni. Kývá hlavou, ani on neví, proč by takové knihy měl dočíst. Ondřej vystoupil.
Tak tedy spinning: super. Čistá hlava a potu do litrové lahve. K jízdě hrála cyklohudba, diskoverze Pink Floyd, normální verze Black Milk a Divokýho Billa. Všechno to, co bych si nikdy nepustila, ale tady to skvěle fungovalo. Cesta metrem ze Strašnic do Dejvic je geschenkte Zeit pro čtení pondělních časopisů.
Do Brna jsme s Honzíkem vyrazili v neděli ráno. Dlouho jsme se neviděli a měli si co říct, cesta tedy ubíhala až příliš rychle. V neděli dopoledne je Brno mrtvé a tiché. Před přednáškou jsme nakonec měli ještě hodinu času, zašli jsme tedy do České na zmrzlinu a kafe a Honza vykládal o osnově. Pozvali si ho v rámci letní školy na přednášku o tom, jak o EU informují zahraniční média a jak česká. Do místnosti na FSS dorazilo asi 40 studentů. Mluvil hodně zajímavě, vlastně jsem ani nemohla uvěřit, že tohle všechno v tak mladým věku dokázal. Pyšná? Asi jo. Studenti poslouchali a dokonce se i ptali, měli jsme z toho nakonec oba dobrý pocit. Cestou zpátky návštěva Třebíče a židovských uliček. Smažený sýr se friťáku povedl. Vedro, lístek se nepohnul. Před nejstarší dochovanou budovou somroval nějaký chlápek na cikánských dětech. Zdálo se, že mu uvěřily, byl to smutnej pohled.
Večer jsme se ještě jeli na Vinohrady podívat se na děti, vzali jsme i babičku. Babička je double prababička. Děti jsou skvěý. Z Emmičky se stalo vzorový miminko a Mikšán má hrozně hezký zoubky. Bípo mami bazlit tolele je ale asi roztomilý jen pro nás.
V sobotu jsem se vykašlala na Joan As Police Woman na Sázavě, stejnak jsem neměla lístky, a radši vyvezla maminku na Floru mezi obchody. V Nordsee jsme si daly něco k svačině, navštívily babičku a domů jsme se vrátily až po čtyřech hodinách. Dobrej pocit z náznaku normálního života mezi věcma, z jiskry v oku.
V pátek dlouho plánovaný Krásný Ztráty s Pejzi. Mojito padlo jak ulitý. Kolem hospody najednou prošel Datel a jeho rodina, hrozně milý sektání po letech. Najednou mi jak blesk hlavou projela vzpomínka, jak nás učil hrát soft a volejbal a pomáhal nám stavět stany, všechny malý holky jsme ho měly nejradši. Čau Dáťo. A pak se objevila i Markéta, která si protáhla pracovní den v Náprstkově, přisedla si a byl to nadmíru příjemnej večer. Pěšky na Malostranskou. Na Hradčanský se navzájem atakovali dva až tři pánové. Paní, co stála vedle, zavolala policii. "Jsou tady ňáky chlapi, který napadají cestující," řekla do telefonu a za minutu nasedla do taxíka a odjela. Za deset minut přijela tři policejní auta, jenomže kde byl konec agresorům? Podle mě už se někde uládali ke spánku. Pejzi si zapomněla klíče v Ostravě, a tak přespala tady na pohovce s rozklíženou nohou. Pozůstatek jednoho z večírků.
Dnes jsem v rámci hodiny ručních prací zasadila bazalku a zrestaurovala kožený obal na nůž, odhadem model Kosáč 1998. Tyjo, práce s kůží, zeminou a bavlnkama.